Martin Javůrek 
Jak probíhaly začátky budování klubu?
Strašně (smích). Nejdříve jsem to plánoval tak, že budu mít kroužek hokejbalu přes Dům dětí a mládeže. Přihlásili se tři děti, takže mi řekli, že se kroužek bude muset zrušit. Já jsem to ale chtěl zkusit a nakonec byly první tréninky ve čtyřech lidech, protože se ještě jedno dítě přihlásilo. Podmínky tak byly opravdu náročné. Přes různé nábory se ale poté přidalo dalších zhruba osm dětí, takže to bylo úplně o něčem jiném. Teď už to klape opravdu dobře.
Proč název All Blacks?
Kvůli novozélandskému rugby. Miluju jejich týmového ducha a samozřejmě i haku.
Jak jste se k hokejbalu dostal?
Začínal jsem na florbale. Nehrál jsem za žádný tým, spíš jenom s kamarády. Pak jsem na sport víceméně zanevřel a věnoval se například počítačovým hrám. Když jsem byl v 6. třídě, hrálo se mistrovství světa v hokeji a kluci řekli, že musíme začít hrát taky. To už nám ale bylo zhruba dvanáct let, což je na hokej pozdě. Tak jsme zjistili, že tu existuje nějaký hokejbalový klub (HBC Gladiators Olomouc, pozn. red.), který sice nemá mládež, ale řekli nám tehdy, že když to nějak poskládáme, dají nám trenéra. Tak jsme vznikli jako tým ze třídy a 4 nebo 5 sezón jsme takhle fungovali.
Kdy vás napadlo, že založíte svůj vlastní hokejbalový tým?
Už ve třinácti letech jsem chtěl mít nějakou mládež, protože už tehdy mi přišlo důležité mít základ pro budoucnost. Jelikož do toho vedení moc nezasahovalo a moc mě nepodporovalo, tak v té době jsem nic nesvedl. Po nějaké době jsem to zkusil znovu, skrz administrativu jsem se ale neprokousal. Nakonec se mi ozvali z hokejbalového svazu a díky nim jsem to tady mohl dát dohromady.
Jakou máte odezvu od rodičů?
Zatím pozitivní. Teď slýchávám, že ve sportu se rodiče hodně angažují do trenérství. Tady vidím, že rodiče podporují jak mě, tak i děti. Je to možná kvůli tomu, že hokejbal je zatím dost neznámý sport. Rodiče totiž vidí, že to děti nejdou dělat, aby byli nejlepší hokejbalisté na světě, protože to jim nikdo nezaplatí, jako například v hokeji nebo ve fotbale. Dělají to hlavně pro radost.
Před vámi byl posledním hokejbalovým týmem v Olomouci právě HBC Gladiators. Byl jste při zakládání týmu s někým z Gladiators v kontaktu?
Bohužel ne. Jak jsem říkal, tak s tím vedením byly celkem problémy. Předseda klubu byl zaneprázdněný, takže jsme ho neviděli prakticky nikdy. Sice jsem mu psal ohledně toho, že zakládám nový klub, ale ozval se tak jednou. Byl jsem v tom tedy bez nich.
Jaké role zastáváte v klubu?
Všechny (smích). Teď už mám pár asistentů, ale víceméně veškerá administrativní, tréninková a zápasová část spadá pořád na mě. Určitě s tím do budoucna plánuji něco udělat, protože to není dlouhodobě udržitelné.
Jaké máte v klubu kategorie? A ve kterých z nich probíhá nábor?
Zatím máme dvě kategorie. To je minipřípravka a přípravka. Když to vezmu celkově, tak to je od šesti do jedenácti let. I v tomhle věku probírá nábor, jelikož nabíráme do všech kategorií. Když přijde někdo starší, tak nám to vůbec nevadí.
Zápasy jsou ve formě turnaje?
Zatím u těch mladších kategorií je to ve formě turnaje a hraje se 3+1. Od příštího roku jdou ale děti už do mladších žáků, kde se hraje zápasově (zápas každý víkend) a je to pět na pět. Takže teď ten přechod trénujeme.
Jaké jsou hlavní výzvy, kterým čelíte při provozování hokejbalového týmu?
Jsme úplně nový klub, takže i když se náš počet hráčů zvýšil, je nás pořád strašně málo. Od toho se odvíjí i finanční stránka, protože nejsme schopni si postavit nějaké vhodné prostory a momentální prostory jsou spíše katastrofální. Celkově je i těžké vykomunikovat lepší podmínky. Takže to jsou dvě hlavní výzvy: nabrat více dětí a mít pro ně vhodné zázemí.
Kde nejčastěji hledáte inspiraci?
Hokejbalový svaz ve velkém pořádá online webináře a díky nim jsem se podle mě hodně trenérsky posunul. Kapacity, které tam mluví, mě hodně inspirují, například v kondiční a strategické části. Dále i v tom, jak přistupovat k dětem. Ještě jsem se účastnil Campů talentové mládeže, to je také pod záštitou hokejbalového svazu. Jezdí tam hráči z celé republiky a já tam mohl i trénovat. Letos tam pojedu znovu.
Jak byste popsal hokejbal jako sport? Jak moc se případně liší od hokeje?
Mimo jiných pravidel jde o to, že si v hokejbale musí hráč pro míček více máknout. Jak se hokejisté mohou částečně svézt, tak v hokejbale si pro vše musí člověk doběhnout. Je i obrovský rozdíl v tom, že hokejbal není profesionální sport jako hokej a ti, kteří ho dělají, jsou obrovští srdcaři. Stává se tak o hodně méně, že by byl v hokejbale nějaký klientelismus a někdo nehrál na úkor menších financí.
Jak vidíte jeho budoucnost?
Hokejbal je velmi progresivní sport. Za těch pár let, co se mu věnuju ušel pořádný kus cesty. Začínal jsem hrát, když všechny hřiště byla betonová a spíše zapomenutá. Teď už prakticky v celé republice najdeme zrenovovaná hokejbalová hřiště, která mají plastový povrch. Obrovsky se posouvá i propagace akcí. V roce 2026 bude v Ostravě mistrovství světa, takže se snad rozšíří povědomí o tomto sportu.
Je váš tým vhodný i například pro místní studenty, kteří hledají nějakou volnočasovou aktivitu?
Už mi spoustu studentů psalo. Hlavně bývalí hokejbalisté, kteří přijeli do Olomouce a nemají kde hrát. Problém je v tom, že zatím nemám čas na organizaci mužského oddílu. Jeden bývalý reprezentant, který studuje v Olomouci mi psal, že by mi s tím pomohl, ale zatím je to jenom v jednání.
Jaké máte plány do budoucna pro rozvoj týmu a hokejbalu v regionu?
Snažit se nabírat nové děti, aby nás bylo co nejvíce. Dále se snažit komunikovat s městem, krajem a sportovní národní agenturou, abychom získali nějaké finance pro lepší zázemí, protože to nás limituje ze všeho nejvíce. Pak bychom se i snad dostali do lepšího povědomí olomoucké veřejnosti.
