Adam Jiříček Co sis vybrala za stáž a jak jsi se k ní dostala?
Věděla jsem dopředu, že chci během léta někam vycestovat. Shodou okolností mi kamarádka, která byla členkou AIESEC, řekla o možnosti vycestovat s nimi a já se této příležitosti chytila. Zároveň jsem chtěla zkusit, zda dokážu být 6 týdnů v cizině sama, bez rodiny a přátel. Nevybírala jsem podle země, ale podle druhu projektu. Zalíbil se mi kulturní projekt, který byl zaměřený na rozvoj jejich vlastní kultury v Indonésii.
O co přesně v projektu šlo?
Cílem bylo podpořit místní upadající kulturu. Čtyři týdny jsme se učili za holky tanec – peacock dance, a za kluky tradiční bojové umění. Následné dva týdny jsme jezdili po místních základních školách a prezentovali, co jsme se naučili. Efekt byl ten, že si mladí řekli: „Hele, to je náš tradiční tanec a ti cizinci ho umí, přestože my ne. S tím bychom měli něco udělat.“ Také jsme vyráběli plakáty, kde byly základní věci o kultuře napsány jejich jazykem (sundanese). Jazykem, který se vyučuje na školách, ale většina obyvatel ho ovládá maximálně v ústní podobě, psát s ním neumí. V celé Indonésii se totiž mluví 742 jazyky. Také jsme měli 10 volných dní, během kterých jsme cestovali.
Jaké máš zážitky z cestování?
Nejdelší výlet byl na ostrov Pari Island, kde jsme všichni stážisti měli pronajatý dům, průvodce a kola. Koupali jsme se v moři, kde jsem zažila asi i to nejlepší - šnorchlování. Jsou tam úžasné korálové útesy a mohou se tam krmit rybičky. Následovalo několik jednodenních výletů. Při nejdobrodružnějším z nich jsme s dvěma průvodci vyrazili do džungle na vodopády. Oba průvodci měli mačety, protože byla místy potřeba prosekat cestu, jinde zase byly rostliny celé pokryté trny. I přes přítomnost průvodců jsme se však ztratili a vodopády nenašli. Pomalu nám docházela voda a jediné jídlo, které jsme měli, byli křupky a brambůrky. Brodili jsme se řekou a pomalu se začínalo stmívat, protože v Indonésii slunce zapadá již okolo páté hodiny. Naštěstí jsme našli cestu ven dřív, než byla úplná tma. Další den jsme se šli projít jen po horách a navštívili Kawah Putih, neaktivní sopku.
Co tě v Indonésii překvapilo?
Určitě ceny vstupného. Turisté mají někde i desetkrát vyšší ceny než místní. Nejvíce mě však překvapili vztahy. Většina holek zastává totiž pravidlo, že na pusu přijde až po svatbě. Ptala jsem se tedy, jak poznají, že s někým chodí. Odpovídali: „Kluk se prostě zeptá, zda s ním chci chodit a já odpovím buď ano, nebo ne.“ Dalším překvapením byl nespočet motorek, které jezdily všude. Viděla jsem i motorkáře, který vezl stavební materiál, nebo 4 další pasažéry.
Jak vypadalo jídlo?
Hodně jsou tam zvyklí jíst na zemi a rukama, z příborů používají hlavně lžíci a vidličku. Nůž není moc častý, v restauraci mi i ke steaku přinesli pouze vidličku se lžící. Samotné jídlo se dá charakterizovat třemi slovy. Pálivé, smažené a rýžové. Často jsme k snídani měli kuře s rýží. Zamilovala jsem si ovoce jménem gvava, ale bohužel jsem ho nikde v České republice nesehnala. Je výborné, i když hodně sladké, proto se využívá i na výrobu koktejlů. Ochutnala jsem i smaženou zmrzlinu a nasi goreng, což je smažená rýže. Překvapilo mě, že se rýže a dokonce i bramborová kaše dala sehnat i v McDonald´s a KFC. I když jsem si objednala nepálivé jídlo, cítila jsem tam trochu pálivosti. Pokud to tedy nebylo sladké. Na většinu sladkých jídel zase sypou sýr.
Bylo něco, co naopak překvapilo místní?
Tak oni se na vesnici s bělochy moc nepotkávají. Celkově jsou z nich vcelku nadšení, fotí se s nimi a hned to dávají na všechny sociální sítě. Jednou si nás fotili během jednoho kilometru asi desetkrát. Také je překvapila naše prezentace na akci Global village. Na této akci jde o to, že všichni stážisti měli stolky a na nich prezentovali jejich rodnou kulturu. My jsme tam měli perníky, oplatky a křupky. Následovala ukázka našich tradic, kdy jsme představili polku a vysvětlovali princip Velikonoc. Tento svátek je hodně udivil, ale moc se jim líbil. Prý by také chtěli vyšupat sousedovu ženu pomlázkou a ještě za to dostat vajíčko a panáka.
Tvůj nejlepší zážitek?
Bylo jich hodně, ale na mé narozeniny nikdy nezapomenu. Moje hostitelka všem zakázala mi přát, takže mi za celý den nikdo nepopřál a večer jsme šli na karaoke. Následně mě stážistka z Číny požádala o doprovod na toaletu, a když jsme se vrátily, místnost byla temná. Uprostřed stála má hostitelka s dortem, všichni měli frkačky a zpívali Happy Birthday. To mě dojalo. Potom jsme zpívali a šli hrát kulečník. Jedny z mých nejlepších narozenin vůbec.
Co ti stáž dala?
Strašně moc zkušeností, nové kamarády. S nimi jsem pořád v kontaktu. Mám také pocit, že toho dokážu mnohem víc. Vždy, když se něčeho bojím, říkám si, že to zvládnu, přece jen jsem zvládla i Indonésii. Také jsem díky tomu členkou Aiesec. Navíc mi stáž navýšila zájem o jejich kulturu, a tak si příští rok chci podávat druhou přihlášku na Univerzitu Palackého, obor Indonéská studia. Určitě bych stáž všem doporučila. Je jedno kam, s kým a jak cestujete, vždy je to ohromná zkušenost, která se nedá nikde koupit.
