Pavla Hloušková Co pro Vás znamená, že jste získal nejnovější ocenění?
Já si toho samozřejmě velice vážím. Myslím, že získání jedné z Cen Olomouckého kraje velice pomohla loňská Thállie. Díky ní o mě ví i lidé, kteří o mě dřív nevěděli. Nedá se ale říci, že bych měl nějak výrazněji více práce, než jsem měl doteď.
Jak jste se vlastně dostal k opeře?
Měl jsem k ní vztah už odmalička. Velice určující byl pro mě zážitek, kdy jsem s maminkou šel na dušičky na hřbitov. Uslyšeli jsme varhanní hudbu a já ji donutil, aby mě vzala až tam, odkud hudba zní. Byl jsem tou hudbou a tím nástrojem naprosto fascinován. To byl asi takový základ. Že bude opera mou životní vášní jsem pochopil až na střední škole, kdy jsem si začal kupovat první nahrávky.
Jste vyučený kuchař – jaké byly Vaše hudební začátky?
Byla to těžká doba, protože jsem neměl žádnou praxi, ani uměleckou školu. Takže když jsem se dostal do Národního divadla, šel jsem na úplně základní, nejnižší částku, která v té době činila 5030,- hrubého. To už tehdy bylo na Prahu velice málo. Ale protože jsem to miloval, šel jsem do toho. Nicméně jsem si sáhnul na dno svých možností. Zažil jsem období, kdy to bylo velice krušné. Šel jsem si za svým snem a nechtěl jsem tím obtěžovat rodiče. Takže byly i doby, kdy jsem měl hlad. Žil jsem jen uměním, tou chimérou. Ničeho ale nelituji.
Kdy se to zlomilo do bodu, že jste si konečně přilepšil?
No na nějakou vyšší třídu jsem se zmohl tak za pět let. Daly se vydělat nějaké paníze i v tomto oboru, ale to byly buď výpomocné sbory přes léto, kdy o prázdninách se najímali sboristé na letní produkce oper a podobně. Ale i do téhle skupiny se člověk musel nějak propracovat. Takže to bylo asi pět let, než jsem získal možnost zazpívat si někde. Dostal jsem se třeba na Rossiniho festival do německého Wildbadu. To jsou lázně, kam se Rossini jezdil léčit a dělají se tam festivaly s jeho operami.
Když jste šel do Prahy, věděl jste už jasně, že u Vás zvítězilo zpívání?
Další věc, kterou jsem chtěl rozvíjet, bylo výtvarné umění. Maloval a kreslil jsem vždycky, ale teprve v Praze jsem ucítil tu vůni terpentýnu, začal jsem si kupovat plátno a malovat olejem. Do Prahy jsem šel s tím, že budu buď malovat, nebo zpívat. Nakonec zpívání vyhrálo, ale malování zůstalo jako koníček, který rozvíjím amatérsky i nadále. Takže pustím varhanní hudbu, otevřu láhev vína a maluji. Do úmoru. To umění mě drželo, abych přežil všechny útrapy z nedostatku. Sice s prázdným žaludkem, ale sytý krásou umění.
Když si doma pustíte hudbu, půjde spíš o vážnou hudbu, operu, nebo spíš něco z jazzu a swingu, který je také Vaším koníčkem?
Já poslouchám operu a vokální díla, když něco studuji. Takže jsem operou obklopen dnes a denně. Kdybych si tedy měl vybrat něco k oddechu, tak to bude nevokální dílo. Buď orchestrální, nebo varhany. Ale poslechnu si rád i ten jazz či swing. Jako kulisu mám rád hrozně Evu Olmerovou, Vlastu Průchovou, Laďku Kozderkovou. Taky mám rád černou hudbu, soulovou muziku. Úplně nejraději ale poslouchám absolutní ticho.
Kromě divadla se věnujete i koncertní činnosti – jak dlouho už koncertujete?
Za doby působení ve sboru v Národním divadle mě oslovila kolegyně, která do sboru nastoupila současně se mnou. Ta mě začala brát na koncerty do lázní. Doporučuji všem začátečníkům, to je ideální příležitost, jak se otrkat před publikem, protože to je vděčné, nekritické publikum a člověk si tam zazpívá a nazpívá repertoár, který by si jinak nezkusil. Koncertuji od roku 1998, první sólovou zkušenost jsem získal dva roky po mém nástupu do sboru.
Baví vás víc zpívání v divadle, než koncertování?
Takhle bych to nerozlišoval. Mám rád obojí. Divadlo zkrátka miluju. Je to zázrak. V dnešní přetechnizované době je to pořád živé umění, jenom teď a tady, v tomto momentě. To už se nikdy nemusí opakovat. Každé představení je de facto premiéra. To se nenahraje, nesestříhá. Fascinuje mě a vždycky fascinovalo. Co se týče hlasu – co tam nemáte, to tam nedostanete. Nikdo vám nepomůže. Jste tam nahý jak v trní. Mám ale rád i koncertní činnost, protože jsou zkrátka věci, které se na divadle nezpívají. Například oratoria. To má zase své kouzlo, svou poezii.
Máte nějaký cíl, kterého byste chtěl dosáhnout, nebo roli, kterou byste si chtěl zazpívat?
Můj cíl je dobře zpívat, dobře dělat svoji práci. Mám spíše jenom přání, se kterou rolí bych se chtěl ještě potkat. To by byl Meffisto, ať už v Gounodově Faustovi a Markétce, nebo teď zrovna ve Státní opeře v Praze, kde uvádí Meffista od Boita. Byl by to určitě jednou Boris Gudunov. Z českých oper se mi teď plní další přání, protože studuji Chrudoše v plzeňské inscenaci Libuše. Mám v repertoáru Vodníka, zpívám Kecala, Marbuela jsem hrál taky. A to jsou podle mě základní role českého basisty. Netuším, k čemu všemu se ještě dostanu. Až pak zjistím, že je to postava, po které toužím.
