Marek Vašut Masky se ve Studnici často předávají z otce na syna. Aktéři průvodu se mění, ale převleky zůstávají prakticky beze změny. Každý je něčím charakteristický. Například čtveřice turků, ve které jsou dva oblečeni do červena a dva do modra, společně tancuje v kruhu a mává bílými šátky uvázanými na koncích prstů. „Z devadesáti osmi procent vystupují obyvatelé Studnice, v ostatních vesnicích průvody neděláme. Je to pěkná tradice, baví nás ji udržovat naživu. Na maškary musí být všichni chlapi oholení. Jsou tu i jedinci, kteří si celý rok pěstují knír a pak ho musí shodit,” vypověděl s úsměvem jeden z účastníků.
Průvod, jehož součástí jsou masky, jakožto i místní obyvatelé a hosté a který je v podstatě velkým pouličním divadlem, stihne za celý den obejít celou vesnici. Projde celou obcí a zastaví se u starostky. Tu pak Laufr, který jde v čele průvodu, poprosí o „ouřední povolení” k uspořádání staročeské maškary. Na prosbu paní starostka odpoví tradiční větou: „Vaší žádosti budiž vyhověno. Výskejte a skákejte hodně vysoko, aby letos bohatá úroda byla!”. Tím je slavnost zahájena.
Před každým domem se průvod na čas zastaví, hraje dechová hudba, lidé tančí a obyvatelé domů vyjdou s pohoštěním ven. Společně se jí, pije, načež po chvíli se masky vydají k dalšímu domu. Vše končí kolem šesté hodiny večerní symbolickým „poražením kobyly” a následnou zábavou v místní sokolovně.
Tradiční průvod s maskami ve Studnici, stejně jako jeho obdoba v šesti okolních vesnicích na Hlinecku, od roku 2010 patří na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO. Hlinecký region je totiž jedním z mála, kde se tato zvyklost stále udržuje živá.
Masopust je dle církevního kalendáře svátkem hodování a veselí před čtyřicetidenním obdobím půstu. Lidé se musí dosyta najíst a nabrat tak na následující těžký čas sílu.
