Ela Filoušová 
Poslední zmínky jsme o kančilovi stříbrohřebtém měli až donedávna pouze z roku 1990. Díky jedinečné spolupráci vědců a domorodců se však podařilo druh opět objevit ve vietnamské džungli. Po zprávách domorodců o výskytu tohoto druhu vědci neváhali, nainstalovali fotopasti a pořídili celkem 1881 snímků. Díky nim mohli zachytit dostatek fotografií těchto drobných tvorů. Biolog An Nguyen z Liebnizova institutu pro výzkum divokých a zoo zvířat v Berlíně však uvádí, že z těchto fotografií se nedá určit přesný počet jedinců.
„Viděli jste kančily se stříbrnými zády? Kolik? A kde?“ ptal se místních často Nguyen a jeho tým. Pro určení přesného množství jedinců je zapotřebí ještě dalšího výzkumu. Tito kančilové se vyskytují pouze v malé části Vietnamu a jejich výskyt je velmi vzácný. Neustálý rozvoj civilizace v těsné blízkosti netknuté džungle a stále se zvyšující počet pastí jejich populaci silně ohrožuje. Proto budoucnost celého druhu zůstává pouze velkou neznámou.
Zachytit kančily ve fotopastech rovněž nebylo snadný úkol. Tato zvířata s podivnou stavbou těla, která připomíná spíše jelena (odtud anglický název mouse-deer, tedy mouse - myš a deer - jelen), jsou aktivní převážně v noci a čas tráví o samotě, nanejvýš v párech. Jsou rovněž velmi mrštní, a to díky zadním nohám které jim umožňují dobře skákat v porostu husté džungle. Občas bylo navíc obtížné rozlišit, který druh kančila mají domorodci namysli. Kromě kančila stříbrohřebetého se v těch samých oblastech rovněž vyskytuje i méně známý kančil menší. Celou situaci navíc ještě komplikoval jazyk domorodců, ve kterém se oba druhy zvířat označují stejným názvem „cheo cheo“.
