Nikola Růžičková 
Martina jste si adoptovala, když byl ještě hodně malý, byly s ním problémy už od začátku?
Měla jsem nejdříve pěstounskou péči, Martina jsem si vzala v roce a dvou měsících, měl sedm kilo a byl hodně zanedbaný. Odebrali ho biologické matce, protože ho našli v ohrádce mezi psy. Byl podvyživený, matka mu nedávala najíst, napít, nestarala se o něj, nemyla ho. Měl vyboulené oči, propadlé břicho a tváře a byl celý opruzený do krve. Po odebrání pobýval půl roku v dětském domově v Pardubicích. Po nějaké době, kdy jsem ho měla v pěstounské péči, jsem ho adoptovala.
Když jste si Martina brala do pěstounské péče, byl stále ve špatném stavu?
Byl, měl problémy se střevy, vážil sedm kilo. V roce a dvou měsících, když jsem si ho brala, neměl žádné vlasy ani zuby.
Bylo něco, co Vás hned zarazilo v jeho chování?
Největší problém jsem viděla v jídle, když jsme šli do obchodu a něco jsme koupili, nechtěl to dát z ruky. Dokonce večer musel mít na stolku jídlo a pití, aby usnul. Zkrátka bylo hodně vidět, že dlouho hladověl a teď měl strach, aby se to neopakovalo. A byl neskutečně hyperaktivní, lítal všude, běhal, lezl po stěně, bylo to šílené.
Jaká je Martinova oficiální diagnóza?
Při nástupu do školy mu diagnostikovali ADHD, tehdy jsme šli na první vyšetření. Dále mu byla diagnostikována bipolární porucha, dyslexie, dysgrafie, porucha chování, lehká mentální retardace a například ještě porucha osobnosti, ale on už má takových diagnóz. Nikdo neví, co mu vlastně je.
Kdy se poprvé ocitl ve výchovném zařízení?
V devíti letech byl poprvé na psychiatrii. Dostal ve škole záchvat, rozmlátil to tam a vyhodili ho, jiná škola ho nechtěla. Ale psychiatra jsme navštěvovali už dřív, protože musel brát prášky. Nebyl schopný se soustředit, sedět v lavici a podobně. Psychiatr ho potom poslal do diagnostického ústavu do Velké Bíteše. Ve škole chtěli, aby byl klidnější, tak mu napsali prášky na zklidnění a po těch začal být agresivní.
Jak jste se cítila Vy, když se tohle všechno začalo dít?
Zhroutila jsem se, od té aféry ve škole nemohl tři měsíce nikam chodit, byl jen doma, nikde ve škole ho nechtěli. Než rozhodli o ústavní léčbě, uplynuly ty tři měsíce. Byl z toho všeho v depresích, vyhrožoval nám, že vyskočí z okna. Jednou psali s bratrem dopis Ježíškovi. Pro Martina je těžké něco napsat. Když už něco napíše, chrání si to, protože mu to dá velkou práci. Honzíkovi, to je Martinův mladší bratr, bylo tehdy pět let a Martinovi devět. Honza se chtěl na ten dopis podívat, začali se o něj přetahovat, ten se roztrhl a Martin dostal záchvat agrese. Skočil na Honzu, vzal ho za krk do vzduchu a potom jsem mezi ně vlítla já. On na mě vytáhl nůž a hned přijela záchranka a policie. Následně jsem se zhroutila, brala jsem prášky na nervy a pořád jsem brečela, klepala se, trvalo to asi půl roku.
Kdyby šlo vrátit čas, vzala byste si Martina znovu?
Martin mi zkazil život, něco mi dal, ale hodně mi vzal. Můj život by byl bez něj jednodušší. Určitě nemůžu adopci nikomu doporučit, znova bych to neudělala, ale dnes to beru tak, jak to je a mezi svým vlastním a adoptovaným synem nedělám žádné rozdíly.
Jak vidíte jeho budoucnost?
Bude pracovat, nechci, aby tu seděl, hrál na telefonu a my ho živili. Ruce má zdravé a může dělat s manželem, který pracuje v zemědělství. Já bych byla moc ráda, kdyby s námi žil, ale záleží to jen na něm.
Po všech zážitcích se svým adoptovaným synem ho dnes oba rodiče berou takového, jaký je, tráví s ním téměř veškeré víkendy a snaží se mu zajistit normální rodinu, které se mu ve výchovném ústavu nedostává. Nepřemýšlejí nad tím, že „náhradní" je něco méně než „biologický rodič“ a nesnaží se před svou situací utíkat. Svoji roli přijali zodpovědně a jsou názornou ukázkou toho, co všechno může rodiče potkat, do jakých situací se dostávají a jak zodpovědná a důležitá je jejich role v našich životech.
