Jane Kotrášů 
Afghánistán je od roku 1979 bojištěm, kde se znesvářené strany nemohly a ani nechtěly dohodnout. Po invazi koalice USA, Velké Británie, Německa a Austrálie v roce 2001 se však situace začala prudce zlepšovat. Afghánská armáda získala novou výzbroj a techniku, a především výcvik. Díky masivní podpoře vojsk a financí Mezinárodní koalice byl Afghánistán schopen alespoň částečně obnovit pořádek na svém území. Avšak ani nyní není pro afghánské armádní a policejní síly možné získat kontrolu nad celým územím. Tálibán totiž i přes četné porážky stále odolává, částečně také díky tajné podpoře od pákistánských tajných služeb. Talibánci ovládají něco přes 50 % afghánského území, především venkovské a hornaté oblasti, kde může snadno uplatnit výhody guerillového boje. Naopak afghánská vláda má pod kontrolou hlavně města a hustěji obydlené oblasti.
I přes dohodu o příměří stále probíhají těžké boje, a situaci přitěžuje také fakt, že se objevil Islámský stát, který v Afghánistánu od roku 2018 velmi zesílil. Protože Tálibán se nechce dělit o ovládané území s Islámským státem, je svolnější k dohodě s vládou. Již nyní se několikrát střetly jednotky IS s bojovníky Tálibánu. V rámci bitvy o jeskynní komplex Tora Bora dokonce stáli vojáci Afghánské národní armády na stejné straně jako Talibánci.
Tyto a další události jsou prvními vlaštovkami možné dohody o národní jednotě a dělení moci mezi Tálibánem a afghánskou vládou. Takto rozdělený Afghánistán by sice nebyl zdaleka stabilní a bezpečnou zemí, ale mohl by se postavit na vlastní nohy a začít efektivně řešit problémy, jimiž země jen překypuje. Od produkce heroinu až po výskyt dětské obrny.
