Pavel Nádvorník 
Sobota ráno. Zvoní telefon. "Dobrý den, volám z asistenčního centra pro uprchlíky. Platí pořád vaše nabídka ubytování? Dvě paní s dětmi by měly zájem." Následuje krátká rodinná porada a za chvíli je jasno – uprchlíky si vyzvedneme.
Kde jsou?
Když jsem přijel do pardubického centra pro uprchlíky z Ukrajiny, kde jsem měl obě maminky vyzvednout, na místě panoval značný shon. Podle domluvy měly ženy čekat ve stanech, které byly před budovou krajského úřadu postaveny. Poznávací znamení, jediné, co o nich vím – modrá mikina s bílými šňůrkami a rudé vlasy, jméno Alina.
Ve stanech je nevidím, tak jdu dovnitř a ptám se všudypřítomných dobrovolníků ve žlutých vestách, kde bych je mohl najít. Odkazují mě na hasiče, kteří mají vyzvedávání k ubytování organizovat.
„Jo, vím,“ odpovídá hasič na moji otázku ohledně Aliny a vede mě zpět ke stanům. Tam leží na lehátkách několik rodin s dětmi, ale Alina tady není. „Je tu hrozný zmatek. Říkáme jim, ať nikam nechodí, ale pořád někoho hledáme,“ říká mi cestou do budovy, kde zjišťujeme, že druhá matka, Nasťa, nemá pas a zdržela se kvůli tomu s vyřizováním dokumentů.
Uprchlické centrum
Čekám. Zatím pozoruji, co se kolem děje. Ve vstupní hale panuje zmatek. Sem a tam pobíhají zmatení lide, snažíce se vyplnit jakési papíry. Pomáhají jim dobrovolníci. Někteří tlumočí, jiní ani ukrajinsky neumí a pomáhají, jak umí. „Jaké jméno? Kolik dětí? Každý jeden papír, matka i otec,“ slyším pořád dokola.
Celá situace ale zároveň působí překvapivě obyčejně. Mezi dospělými pobíhají malí kluci, kteří hrají na honičku nebo postávají holčičky s plyšáky. Nejsou to uprchlíci, jak si je možná většina z nás představuje – otrhaní a špinaví. Jsou to obyčejní lidé, každý se svým příběhem, které, kdybychom potkali na ulici, nerozeznáme od kohokoliv jiného. Spojuje je jediné, utíkají před válkou.
Než se dočkám „našich uprchlíků“, mluví se mnou dobrovolník překladatel, asi Ukrajinec, zhruba 55 let. Předává mi základní informace a pak říká: „Hlavní je, aby se nějak uklidnily. Utíkají před válkou, jsou vystrašené.“ „Už pět dní děti nemyly jinak, než vlhčenými ubrousky,“ dodává. Za chvíli už ho vidím stát na schodech a volat v ukrajinštině, že venku je k dispozici teplá polévka.
Alina, Andřej, Nasťa a Kaťa
Konečně. Přichází obě matky i s dětmi. Kaťe jsou skoro čtyři roky, jak mi později ukazuje, a Andřejovi jen čtyři měsíce. Odcházíme k autu. Mají kočárek, který v centru dostali a v něm pytle na odpadky s jídlem pro děti, které mají od charity. Krom toho mají jen dvě větší tašky.
Jsme domluveni, že cestou zastavíme na nákup. Na Nastě je vidět, že už to dost potřebují a těší se. V obchodě nabíráme jídlo, hygienické pomůcky a dětský časopis pro Kaťu. Pak už jen v trafice koupíme sim-kartu, přes kterou, jak nás informuje prodavačka, mohou Ukrajinci volat domů bez poplatků. V autě je vidět, že napětí v matkách už povolilo.
Cestou ještě zastavujeme u ohrady, kde se pasou daňci. To sklízí velký úspěch a Kaťe se radostí rozsvěcí oči, když jí jeden olízne ruku. Na chvíli se zdá, že prožíváme něco úplně normálního.
