ANKETA: V kolika domech jste dosud bydlel/a? Byly nějak zvláštní?

Hanka, 37 let, hrnčířka V mnoha, mnoha. Zrovna jsem počítala s někým, že jsem se stěhovala asi dvanáctkrát. Ptáte se na domy, které byly moje, nebo které jsem měla pronajaté? (smích) Kde mám začít? Narodila jsem se v ubytovně, přestěhovala se s rodiči do paneláku ve čtyřech letech, odtud jsem se dostala do ateliéru v Karlových Varech, pak jsem se přestěhovala do domečku v Hartlíkovicích, kde nebyla voda, topilo se v kamnech a tam jsem vydržela dva roky. Ten jsme prodali. Šli jsme do Hořic v Podkrkonoší, tam jsem bydlela v keramické továrně, nahoře byly dva byty. Z Hořic jsem se přestěhovala do pseudoroubenky do Křižanova. Byla to chalupa pobytá prkny, aby vypadala jako roubenka. Tu jsem měla pronajatou. Stará chalupa, byla tam voda ve sklepě. Ale byla namaskovaná tak chalupářsky, nebylo to moc na trvalé bydlení. Po dvou letech jsme zjistili, že nás to vyplavuje a není to na bydlení. Šli jsme do hájenky v Severnířovicích. Cihlový barák, velká hájenka na horách. Z hájenky jsme šli do ‚čtvrtškoly‘ v Karlovicích, to jsem koupila, byla to bývalá stará škola předělaná na čtyři byty. Šli jsme do bytu kvůli peci, potřebovali jsme keramickou pec a ten byt se prodával včetně keramické peci, která byla nepřestěhovatelná, vybavená. Ale se sousedem to nešlo, myslel si, že ho chceme otrávit keramikou, takže jsme tam taky vydrželi jen pět let a koupili jsme opravdovou roubenku v Cotkytli, ta byla na rekonstrukci, na půdě byla nosná skříň, která držela střechu. Byla to roubenka do L z roku 1725 a byla tam v roce 1930 dostavěná cihlová kovárna. V kovárně jsme měli dílnu, z roubenky se chodilo přes kůlnu do pokoje nad dílnou, člověk se někdy do ložnice brodil sněhem. Tam jsme vydrželi taky pět let. Pak jsme šli do jižních Čech, protože nám tam byla hrozná zima a vypadalo to, že nikdy nebudeme koupelnu, když nezachráníme střechu, chalupa je nespravitelná. Prodali jsme ji bohatým Brňákům, baráček v jižních Čechách začala žrát dřevomorka a nebylo tam zas takové teplo, protože to byl počátek České Kanady. To jsme si polepšili... Dřevomorka napadá i vepřovice i zdivo. Teď bydlíme v Otoslavicích ve skoro dvougenerační řadovce, kde mám dílnu a zatím to vypadá, že se stěhovat nebudu.   Měli jsme studnu v místnosti. V kovárně jsme udělali keramickou dílnu s dřevěnou podlahu a v jejím rohu byla studánka. Tím domem protékala voda a manžel z toho vykopal studnu, dali jsme tam skruž, dekl a nad tím jsme měli stůl, tam byla do bojleru vedená voda. Měli jsme největší koupelnu na světě, pět krát šest metrů a říkali jsme, že děláme keramiku v koupelně. Roubenka byla bez vody a ze studny jsme měli rozvedenou vodu do vany, která byla za závěsem v rohu dílny.   Petr, 29 let, pracovník v Penamu Ve dvou. Vždycky to byly byty. Nejdřív u rodičů, teď sám za sebe. U rodičů jsme měli kotel, topení a teplá voda. Netřídili jsme odpad. Já žiju úplně obyčejně, bez zbytečných nákladů. U sebe to mám všechno centrální bez starostí a třídím plasty, papír a flašky a to ostatní.   Emilie, 69 let, důchodkyně Doma, pak v Ostravě a teď v Olomouci. V Ostravě v proudovce, pak v Olomouci na hoteláku a na sídlišti v Ostravě a teď znovu tady na sídlišti v Olomouci. Všechno paneláky, i když v Ostravě to byl zděný. Měli jsme zahrádku asi dva nebo tři roky a teď tam stojí autoservis. Na okně jsem měla rajčata, ale po zateplení se tam už nevejdou. Ale chodím si pro zeleninu ze zahrádky na farmářské trhy nebo na tržnici (v Olomouci).   Josef, 52 let, finančnictví Ve čtyřech. To byly podnájmy. Měli jsme jednou zahrádku na dvorku a teď máme na balkoně takovou menší. S bylinkami, nějaká kvítka a zelenina, rajčata. Jsme ve druhém patře. Rodiče mají chalupu, tam jsem jezdil, ale já sám nemám.