Michaela Němečková Viewegh vlastně velmi čtivým a zábavným způsobem popsal krizi nejednoho manželství. Čtenář se například dozví, že se na žebříčku své ženy ocitá Mojmír až na desátém místě: za domem, zahradou, bioklubem, kojením, mateřským centrem…. Vadí mu i Hedvičiny vlastnoručně šité (ekologické) menstruační vložky. To je zkrátka něco, s čím se chlap nemůže jen tak smířit.
Román je zajímavý hlavně díky tomu, že příběh stárnoucího spisovatele vypráví někdo třetí, totiž dula. Ta s rodinou žije od prvního Hedvičina porodu. Pomáhá jí nejdřív během těhotenství a v šestinedělí, nakonec s rodinou zůstává natrvalo. Veškeré dění v domě komentuje, kritizuje Mojmírovy názory a vyzdvihuje aktivity jeho (bio)manželky.
Mojmír dulu nenávidí. Čas od času se sebere a jde si postěžovat kamarádovi Felixovi, se kterým utápí svůj žal v alkoholu. Nakupuje drahá vína a chová se zbytečně rozhazovačně.
Důvod je prostý. Touží po pozornosti, chce, aby se o něho žena začala zase zajímat. Luxusem, kterým se obklopuje, si kompenzuje nedostatek projevů lásky. Nostalgicky vzpomíná, jaké to bylo, když Hedvika chodila ke kadeřnici, nosila krásné šaty a vysoké podpatky. Teď chodí v holínkách po zahrádce a pleje mrkev. To všechno Mojmír zkrátka nemůže vystát.
Když jsem knihu četla, bylo mi líto všech ženatých mužů. Částečně asi proto, že Viewegh zvolil tuto taktiku, totiž zobrazil ženatého muže jako oběť. Zajímavé by mohlo být, kdyby totéž napsal podruhé, ale z pohledu manželky. Takhle je především na čtenáři, do které postavy se vcítí.
Michal Viewegh přiznává, že je příběh částečně autobiografický. Zkuste si knihu přečíst sami. Myslím, že se v ní také tak trochu najdete.
Zdánlivě humoristický román, jak autor říká, Biomanželka bezpochyby je.
Fotozdroj: http://files.svetmaminek.eu/200000074-31da832d49/mrkev-mrkvove-recepty.jpg
