Třicátý duben je den celodenních zmatků, časové údaje jsou relativní, a proto je zázrak, že večer hranice stojí a čarodějnice visí. „Je to podivný zvyk, tyhle čarodějnice, za mého mládí jsme pálili moranu, chodilo se s ní až do sousední vesnice, ale abychom na někoho půl hodiny čekali? To neexistovalo. ... a bylo to přesně na den!“ pokřikuje druhého května na čekající hlouček budoucích stavitelů hranice jedna z pamětnic. Chlapi jen mávnou rukou, ostatně co jiného jim zbývá. Bez techniky se pro dřevo nedostanou a o dva dny dříve nebyli stavitelé, ale vykládat to jedné z vesnických drben nemá cenu. Naštěstí je v dáli slyšet drnčící traktor, znamení, že se konečně bude něco dít. Na celý zbytek dopoledne a rané odpoledne chlapi opouští vesnici, jdou na „nucené“ práce do lesa a k vodárně za vsí. Nevyslovený příkaz dnešního dne zní: Hranice. Zbytek vesnice má související úkol - čarodějnici.
Čarodějnické, čarokrásné vnady, nedůvěra v ježibabiny letecké schopnosti a sdružovací touha, která nás ovládá, přivábila k hranici neuvěřitelných padesát lidí. V Praze by se neuvěřitelné padesátce vysmáli, ale u nás nikdy. „Je nás okolo padesáti,“ jásá jedna z přítomných žen a všichni pamětníci práčovských čarodějnic před dvaceti lety sdílí její nadšení. „Byly doby, kdy k hranici došlo dvacet lidí, letošní padesátka je úplný zázrak,“ vzpomínají.
Nevzpomínám si, v kterém roce byla síla jednotlivce nahrazena spoluprací kolektivu, ale z vyprávění vím, že ještě před dvaceti lety přispíval na oheň každý sám. „Pálili jsme takovou malou, vesnickou skládku,“ vzpomíná dneska už čtyřicetiletá paní. „Darovali jsme stůl,“ chlubí se její vrstevnice. Místo precizní hranice se navozila jen hromada věcí na spálení. Někdo přivezl větve z ořezaných stromů, někteří se chtěli zbavit postelí a starých slaměných matrací, největší odvážlivci přihazovali ojeté pneumatiky. Hustý černý dým neměl v okolí konkurenci.
„Oheň? To je přírodní dřevo s dřevem, proložené nijak neupraveným dřevem. Všechny ostatní předměty oheň zneuctívají,“ prohlašuje stavitel hranice, když o půl deváté přistupuje k hranici se zapálenou loučí domácí výroby a podle pravidel zapaluje hranici ze čtyř stran. Spokojení přihlížející jsou pohodlně rozvaleni na židličkách a lavičkách a alespoň pohledem provází hadrovou pannu na věčnost. „Dávám jí půl hodiny,“ vykřikuje jeden z přihlížejících při pohledu na rozhořívající se mokré dřevo. „Tři čtvrtě,“ triumfuje jiný.
Největší opozdilci teprve přicházejí. „No, to je dost,“ zní srdečné přivítání. „Beztak nejsme poslední,“ brání se. Slova obhajoby většina přímá jako povel: „Podívejte se na cestu.“ Stmívá se, ale postavy na cestě jsou ještě vidět. „Hujerovi,“ vykřikuje někdo. Souvislost s filmem „Marečku, podejte mi pero“ chápe málokdo. Teprve po vysvětlení se všichni opět dívají na cestu a počítají: „Jeden, dva, tři, ..., sedm, osm, ..., čtrnáct, patnáct.“ Někteří nesou nadité tašky, jiní židličky na sezení. Všichni kolem ohně se jim smějí, ale vůbec si neuvědomují, že nesli to samé.
Tašky všech přítomných obsahují totéž – buřty, chleba, půllitr na pivo a teplé oblečení. Opékání buřtů a výčep u hranice je součástí upalovací tradice. Jen pamětníci starých čarodějnic mohou dosvědčit, že oni žádné tašky nenosili. Upalování nebylo pohodovým posezením a povídáním, ale obyčejným postáváním okolo ohně s touhou pláchnout do postele. Podpalovaná hromada krámů navíc byla navezena do příkopu, asi dvacítka přihlížejících postávala na silnici, do mokrého pole se nikdo neodvážil. Louka, na které se upaluje dnes, a služby, které jsou poskytovány, jsou nedocenitelným komfortem. „Vy tu máte i sud?“ podivuje se příchozí babička Hujerovic. Kdypak tahle paní byla naposled na upalování čarodějnic, nikdo z místní omladiny i „postaršiny“ si nedokáže čarodějnice bez sudu představit. Co by zpříjemňovalo chvíle čekání na cokoliv? Kde si chlapi mohou pokecat a kluci vyzkoušet roli výčepního?
„Už hoří,“ ozývá se dětský hlas krátce před devátou. Pán, který dával ježibabě půl hodiny života, je pravděpodobně jasnovidec. Všichni překotně ukončují povídání, třeba i uprostřed věty, a obrací pohled na čarodějnici. Její skon si nikdo nechce nechat ujít. „Jak je to dlouho, co nad hranicí visí taková krasavice?“ ptám se jedné ze zploditelek čarodějnice. „Pár let. Před deseti lety to byla obyčejná ošklivá bába a před dvaceti jen hranice na její počest,“ prozrazuje.
U práčovské hranice se zastavil čas. Na jak dlouho? Možná na deset, možná na patnáct minut. Nikdo se o plynutí času nestará, všichni tu jsou jen pro čarodějnici, pro posledních pár minut jejího kraťoučkého života. Části těla se postupně hroutí do ohně – noha, druhá i s kusem těla, zbytek těla, pravá a levá ruka. Vnitřnosti ze sena a pilin zpříjemňují pohled na upalovanou, neteče krev – na hranici hoří obyčejná česká detektivka, nikoli krvavá, americká střílečka. Bříza se zlomila a za výskotu přítomných spadla do ohně, konečně je po ježibabě. Ukončené hovory pokračují a fronta u výčepu se zase trochu prodloužila. Začíná hodina buřtů, všichni hladovci jako na povel začínají opékat donesené zásoby.
Neopékám, a proto se podobně jako další neopékající vydávám na kolečko kolem kamarádů a známých. „Jak se vám tu líbí?“ ptám se pana Procházky, který za komunismu utekl do Švýcarska. „Pěkné to tu máte, chvíli tu byl i syn s vnukem a také se jim tahle tradice moc líbí.“ Pan Procházka o milimetr zvedl pyšné nosy všech Práčováků, kteří ho slyšeli.
„Jes,“ slyším se zvláštním přízvukem, okamžitě pátrám po majiteli netradiční intonace a netrvá mi to dlouho. V hloučku chlapů stojí prošedivělý, asi padesátiletý pán, kterého jsem nikdy neviděla. „To je můj přítel z Anglie,“ slyším za sebou mnohem známější hlas. Později narozeným, kteří ve škole místo ruštiny absolvovali angličtinu, při pohledu na skupinku dochází, že se schyluje k mezinárodní ostudě. Všichni s omezenou znalostí angličtiny se snaží konverzovat, za některé otázky by se styděl i úplný začátečník. „No, potěš,“ děsí se asi patnáctiletá slečna, která svými slovy vystihla pocit většiny přítomných. Angličan na Práčově je téměř zázrak, Práčováci mluvící anglicky neuvěřitelně komický přízrak. Česko-anglický rozhovor nejprve působí komicky, ale po chvíli začíná nudit. Dav prahne po změně. „Petr, Petr, Petr, ...,“ křičí asi o půl hodiny později všichni věci znalí, jedinci do problému nezasvěcení jen zmateně koukají. Petr, podpalovač hranice a výborný kytarista, bere do ruky sladké dřevo a začíná hrát. Zpěváci i jedinci hudebně hluší zpívají, sbor žab z nedalekého rybníka má silnou konkurenci, sbor u ohně má X-Faktor. Zpěv byl přerušen zvukem trubky odněkud ze tmy. „Švadla! Půlnoc!“ křičí první, kdo se vzpamatoval. Nikdo si nevšiml, že se Švadla vytratil, a proto odtroubení večerky většinu polekalo.
Nadšení, s nímž ještě před půlnocí všichni pěli, ale pomalu vyprchává, mocnější spánek vítězí. K ránu kytarista hraje už jen pro spáče, kteří jsou zabaleni ve spacákách kolem ohně. Za několik hodin je probudí traktor, který přijede pro zbytek dřeva, a hlasy těch čipernějších, co přijdou uklízet pozůstatky filipojakubské noci.