Matěj Vetešník 
„Kdybyste mi řekl před dvěma týdny, že pojedu z polsko-běloruských hranic stopem až domů, myslel bych si, že jste blázen," směje se senior Stanislav Rossa, jehož jsem nabral do auta za Dubem nad Moravou. „Já jsem v mládí stopem jezdil běžně. V mých studentských letech, když jsem byl na medicíně, zastavilo každé druhé, třetí auto. Dnes je to horší, lidé se změnili. Každý myslí jen na sebe," dodal.
Nový spolujezdec se po chvíli rozpovídá. Vypráví, jak jel před několika dny do města Ełk v severovýchodní části Polska. „Před lety jsem tam byl s manželkou, ale měli jsme autonehodu. Já jsem vyvázl se zraněním, ona však zemřela." Vydat se uctít její památku se panu Rossovi ale tento rok na zpáteční cestě zkomplikovalo. Zmeškal zpáteční spoj a uvízl na benzínové pumpě uprostřed Polska. „Narazil jsem tam na dva mladé Čechy. Od pohledu sympatičtí, říkali mi, že jim došli peníze a nemají na cestu domů. Chtěl jsem jim koupit alespoň kávu. Chvíli jsme si povídali a já se na chvíli vzdálil od stolu. Udělal jsem chybu – nechal jsem si tam pověšený kabát s veškerými doklady, mobilem i penězi." Vykutálená česká dvojice mu vzala vše. Musel tak jet domů stopem. Zcela sám, bez peněz a teplého oblečení. „V Polsku vám zastaví hodně aut. Problém je ale to, že Poláci vyžadují za spolujízdu peníze."
V době, kdy jsme se setkali, měl za sebou už jízdu ve dvaadvaceti autech. Od jedné z řidiček, německé novinářky deníku Bild, dostal alespoň bundu. Díky tomu může spát v noci venku u benzínových pump. Na cestě je už čtvrtý den. „Když to půjde dobře, za dva dny budu doma v Železné (část obce Bělá nad Radbuzou; pozn. autora). Domažlicko je ale ještě přes celou republiku. Češi se teď stopařů bojí. Pokud budu mít smůlu, vidím to nejméně na tři dny," odpovídá na otázku, kam přesně má namířeno.
„Víte, vždy jsem se snažil lidem pomáhat, být nějak prospěšný. Jsem bývalý lékař záchranné služby, v mládí jsem hrával fotbal v první lize za Teplice." Podle něj Čechy změnila honba za konzumem. „Je to alibismus. Každý si hledí jen svého. Typický Čech raději půl dne přemýšlí, jak se něčemu vyhnout, než aby půl hodiny hledal řešení. Že by se člověk sám mohl dostat do problému, to si připouští málokdo. A jak vidíte, stačí málo. Víru v lidskost ale neztrácím. Věřím, že vše na světě má svůj důvod. A my to těžko ovlivníme."
