Jana Opočenská Co vás přivedlo k politickému aktivismu a zájmu o veřejné dění?
Určitě za tím stojí studium sociálních věd. Jeho smysl vnímám v praktickém naplnění jedné z funkcí vysokého školství, kterou je aktivní role ve veřejné diskuzi o společenských otázkách. Tohle jsem pochopil zhruba na konci druháku, kdy jsem začal naplno využívat prostředí Fakulty sociálních studií (FSS) Masarykovy univerzity. Ta vytváří skvělé studijní zázemí, které vyloženě podněcuje k seberealizaci a aktivismu. Je generátorem projektů, které přesahují akademickou obec a nabízejí nepostradatelnou praxi. Jedním z nich byl právě Demagog.cz, který do České republiky po úspěšném fungování na Slovensku přinesli dva jeho zakladatelé a tehdy ještě studenti FSS Ondřej Lunter a Matěj Hruška.
Zapojil jste se během studia i do dalších projektů?
V té době jsem také začal studovat více oborů a kandidoval do studentské komory velkého akademického senátu. Následně jsem se v různé míře zapojoval do různých projektů a akcí zaměřených hlavně na oblast boje s korupcí. Takovými projekty je třeba Rekonstrukce státu, na lokální úrovni pak Vsetínské fórum. Podílel jsem se na volebních kampaních mně sympatických politických stran či kandidátů, třeba Strany zelených, Elišky Wagnerové a dalších. Zapojil jsem se do výzkumů a dalších projektů u nás na FSS, pomáhal jsem organizovat veřejné debaty skrze Masarykovy debaty a další akce. Student si většinou pod praxí představuje „stážování“ v nějaké firmě či veřejné instituci. Tohle jsem vlastně nikdy nedělal, a i přesto si dovolím tvrdit, že jsem zmíněným „aktivismem“ nějakou praxi získal.
Už jako student jste měl značný přehled o aktuálním politickém dění. Myslíte si, že se dnešní mladí lidé takto o politiku zajímají běžně, nebo spíš platí, že jsou vůči veřejnému dění lhostejní?
Je empirickým faktem (říkají to data z dotazníkových šetření), že mladá generace je vůči politice, a o to více stranické a s politickými stranami spjaté, více apatická než generace starší. Konstatování o odcizení mladých lidí politice však mírně korigují jiná čísla. Ta dokládají, že si i tato generace jednoduše umí najít jiné formy politické participace - petice, online diskuze a další. Bezvadným nástrojem k mobilizaci v rámci této činnosti jsou sociální sítě. Ty jsou dle mého názoru klíčovým nástrojem k návratu politična do normálního života a zvýšení zájmu o věci veřejné. K tomu samozřejmě patří klasické politické strany jako přirozená součást občanské společnosti.
Kterým z českých politických stran se tedy daří takto oslovovat mladé voliče?
Trend komunikace skrze sociální sítě vnímám hlavně na lokální úrovni. Dobře je využívají například Žít Brno, Volba pro Teplice a mnohá další uskupení, která vznikají jako vzdor vůči „starým hráčům“. Ty dokazují efektivitu a účinnost sociálních sítí jako platformy ovlivňující veřejný prostor. V současnosti jsme ale také svědky trendu velkého úspěchu využití špičkového PR v rámci sociálních sítí u ideově poměrně vyprázdněného politického hnutí ANO. Na to by měly zareagovat klasické strany. Musí se více otevřít a propojit s občanskou společností, lákat ke členství a hlavně začít komunikovat politická témata a představovat své ideje. Právě sociální sítě k tomu nabízejí ideální prostor. Pokud to etablované politické strany pochopí, pomohou sociální sítě ke zkvalitnění veřejné kontroly, zvýšení participace a kvality demokracie v ČR.
Zatím se však o „kontrolu kvality“ demokracie přes sociální sítě starají většinou nevládní organizace.
Ano, samostatnou kapitolu tvoří oblast neziskového sektoru, který na sociálních sítích komunikuje ryze politická témata a slouží jako platforma veřejné kontroly a veřejné diskuze. Může se jednat o kterýkoliv z projektů – zmíněný Demagog.cz, Evropské hodnoty, Rekonstrukce státu, ale také mnoho dalších. Já sám se například považuji za levičáka a stál jsem u zrodu samostatného spolku Idealisté.cz, který svá témata, jež jsou rámována sociálně demokratickými programovými cíli a idejemi, poměrně úspěšně komunikuje právě skrze sociální sítě, a tím přispívá do veřejné debaty. Myslím, že cesta k většímu zájmu mladé generace o politiku vede právě a jedině skrze intenzivní propojení a komunikaci ve virtuálním prostoru.
Které své praktické zkušenosti si ceníte nejvíc?
Jedna z nejlepších praxí byla asi ta v Demagog.cz. Zpočátku jsem se v rámci tohoto projektu zaměřeného na ověřování výroků českých politiků věnoval spíše jen analytické činnosti, tedy ověřoval jsem pouze ona faktická sdělení politiků. Postupem času jsem se však začal věnovat PR projektům, tedy sociálním sítím a konkrétně Facebooku. To mě posunulo například k občasnému napsání nějakého článku či komentáře, prezentování samotného projektu navenek, věnování se náboru analytiků i shánění peněz pro chod projektu.
Jak se vůbec mladý absolvent a stážista projektu Demagog.cz dostane k zaměstnání na Úřadu vlády?
V době mého působení v Demagogu mě přes Facebook oslovil šéf Odboru analýz a informací na Úřadu vlády Marek Ondroušek. Připravoval a zpracovával tehdy data pro lídra ČSSD Bohuslava Sobotku. Některé z našich výstupů kriticky hodnotil, psal nám a často posílal alternativní zdroje informací. Uměl tedy naši práci cupovat i ocenit. Když jsem o rok později hledal práci, tak mi Ondroušek právě s vědomím toho, na čem a jak jsme v Demagogu pracovali, nabídl místo analytika u něj v týmu. Moje činnost vlastně opět spočívala v práci s daty, ověřování faktů a přípravě analytických materiálů pro jednání vlády a samotného premiéra. Byl to vlastně fact-checking z druhé strany. Ale nebavilo mě to, jak bych si představoval, takže jsem loni v září odešel.
Aktuálně pracujete jako koordinátor v nevládní organizaci Oživení. Na jakých projektech se podílíte?
První projekt, na kterém jsem se podílel, se zaměřoval na zvýšení povědomí o takzvaném whistleblowingu (oznamování nelegitimních, neetických nebo nezákonných jednání – pozn. red.). Cílem bylo prosadit komplexní zákonné úpravy ochrany whistleblowerů. Od začátku dubna pak pracuji na projektu hodnocení krajů. Jeho cílem je před krajskými volbami poskytnout srozumitelný a komplexní instrument hodnocení otevřenosti a transparentnosti krajů a následně dát nově zvoleným zastupitelům a vedením krajů různá doporučení na zlepšení.
Jak podle vás činnost neziskovek vnímají samotní politici?
Vztah veřejné správy i reprezentantů kte stran k neziskovkám je samozřejmě dost oportunistický. Jsou zkrátka užitečné, jen pokud se jim to hodí. Ve chvíli, kdy se objeví vlastní zájmy v rámci dané problematiky, tak je samozřejmě odmítají. Například když jsme s vládou pracovali komplexní úpravě ochrany whistleblowerů, zavázala se, že novela zákona bude ještě letos na stole, případně již schválená. Zpracovali jsme sice doporučení k legislativní úpravě, pravidelně se účastníme jednání, ale debaty k ničemu moc nevedou a celý proces často působí spíše „jen na oko“. O závazné podobě zákona se pořád nediskutovalo a nám je jasné, že si úředníci v kontextu zadání politiků návrh napíší nějak sami. Paradoxně i tak ze strany úředníků vnímáme zájem o naše „posvěcení“ jejich budoucího návrhu.
Vaše slova působí dojmem, že je snaha neziskovek vlastně zbytečná.
Věcná debata bohužel někdy ustupuje politikaření. Zásadní chybou je, že veřejná správa není schopná využít odbornou kapacitu neziskovek a často pak vznikají špatně připravené návrhy zákonů. Tento stav je do očí bijící ztrátou času i veřejných peněz. Na druhou stranu, bez soustavného tlaku neziskovek na politickou reprezentaci i veřejné instituce by dnes neexistovala celá řada nástrojů nebo by některá již zavedená opatření nefungovala. Určitě tomu pomohlo spojení hled několika platforem do projektu Rekonstrukce státu. Ten neustále drží téma zákonů řešících úskalí nakládání s veřejnými prostředky a poskytuje další a další nástroje pro boj s korupcí.
Nebylo by ale stejně jednodušší do politiky vstoupit a ovlivnit dění přímo?
Pocitově skutečně vnímám to, že především pro mladé lidi často vede cesta do politiky skrze neziskový sektor. Nejvíc je to myslím zřetelné u Strany zelených. Díky práci v neziskovce jste totiž s politikou a politiky v přímém kontaktu. Sami vidíte, jaký typ osobností tvoří vedení obcí, měst, krajů i státu. A často taky vidíte neuvěřitelnou nekompetentnost – přitom provázanou obrovskou zodpovědností. Z toho plyne určitá frustrace, která pak může vést k rozhodnutí „jít do toho“.
A vy sám o politické kariéře přemýšlíte?
Pokud jde o mě, tak bych do politiky časem asi rád vstoupil, pravděpodobně za ČSSD nebo Stranu zelených. Jsem ale přesvědčený, že musím ještě něco dokázat a nasbírat zkušenosti z co nejširšího portfolia oblastí. Myslím si, že pokud politikou skutečně žijete a zajímá vás, tak nemá smysl ji jenom kriticky reflektovat, rozebírat u piva a nijak se nezapojit. Určitě ale nefandím politickým „turbokariérám“. Osobnost bez přípravy, zkušeností a spojenců systém vždycky „sežere“ a její návrhy, optimismus i chuť něco dělat se rozplyne jako pára nad hrncem. To, doufám, nebude můj případ.
