Tereza Bandžuchová 
Vaši první povídku jste napsal jako celkem mladý, už v 17 letech. Co vás k psaní zrovna fantasy žánru inspirovalo? A jak se na tuto zálibu dívala rodina?
To je složitá otázka. Přemýšlím, jak odpovědět jednoduše a nezamotat se do mnoha zdůvodnění. Takže asi takhle, přivedla mě k tomu nejspíš mladická nerozvážnost. A myslím, že rodina to kvitovala líp, než kdybych začal třeba fetovat.
Uspěl jste s hned první povídkou, co jste poslal do soutěže, nebo těch pokusů bylo více?
Je to už dávno, takže možná si to pamatuju špatně, ale myslím, že hned napoprvé. I když šlo o dětskou soutěž a bylo to jen čestné uznání, a ne žádná velká cena. Ani pak to nebyla nějaká velká sláva, většinou nějaká třetí až pátá místa a otištění v malém sborníčku, který dostali do rukou snad jen účastníci té soutěže. Hodně mi pak pomohl literární workshop, kam se tehdy posílaly povídky ještě v balíku poštou a kolovaly po lidech. To je asi i důvod, proč teď v naší knihovně tvůrčí dílny hodně propaguji a snažím se, aby aktivit pro začínající autory bylo co nejvíc.
Jak jste vydal první knížku?
Posílal jsem věci do soutěží tak dlouho, až mě sami z pár nakladatelství oslovili, jestli nechci napsat celou knihu. Je to jedna z nejjistějších cest, jak se někam dostat. Není nejrychlejší ani nejjednodušší, ale stačí se párkrát umístit a psát víceméně pořád stejně dobře a je to.
Nejenže jste spisovatel, ale také knihovník. Byla práce s knížkami váš sen už od dětství? Nebo jste se k němu propracoval přes traktoristy, popeláře a astronauty?
V knihovně jsem začal pracovat víceméně náhodou při studiu. Dopoledne před přednáškami jsem občas přišel do knihovny, kde bylo většinou prázdno, a říkal jsem si, že nápor tam bývá až odpoledne a alespoň půl dne by to mohla být klidná práce. Nejdříve jsem si začal přivydělávat dvě odpoledne v týdnu a postupně jsem během roku dosáhl na plný úvazek a práci, která vlastně není klidná nikdy.
Většina lidí si nejspíše pod touto profesí představí člověka za pultem, co odpípává knížky... Co je vlastně náplní vaší práce?
Tahle otázka má dvě roviny: Jednak knihovník není jen někdo, kdo za pultem odpípává knížky. Knihovník je informační pracovník. Odborník. Člověk, který dokáže doporučit vhodnou knihu, má přehled, vyzná se v elektronických zdrojích a dokáže odpovědět na otázku „Nevím, co to bylo za knihu, ale měla modrou obálku, neznáte ji?“ tím, že podá knížku, která má obálku červenou a je to přesně ta, o kterou měl čtenář zájem. „Pípání knížek“ je jen jedna z mnoha činností a zrovna u nás teď přecházíme na samoobslužný systém, který celou agendu zjednoduší a knihovníkům dá víc prostoru věnovat se té důležité práci – tedy komunikaci ne se čtečkou čárových kódů, ale se čtenáři.
Vy ale nejste jen řadový knihovník, že ne?
Moje pozice je ještě o něco speciálnější. Oficiálně je pojmenovaná jako „metodik pro kulturní a vzdělávací činnost“. Pokud bych to měl popsat co nejjednodušeji, tak kromě toho, že pomáháme s přípravou mnoha akcí na pobočkách, připravujeme i větší projekty. Spolupracujeme také s mnoha partnery a školami, momentálně například s Pedagogickou fakultou Univerzity Karlovy, pomáháme propojovat jednotlivá oddělení v knihovně. Nejdůležitější ale asi je, že hledáme cesty, jak služby knihoven víc zatraktivnit – ať už jde o cony pro fanoušky sci-fi a fantasy, různé soutěže, nové služby jako virtuální realitu nebo zcela nový koncept sousedské řemeslné dílny, čtenářské kluby nebo třeba i knihovní únikovou hru. Tohle všechno připravíme, otestujeme a předáme kolegům na pobočkách. Kromě akcí pro veřejnost připravujeme i konference pro kolegy z jiných knihoven a spoustu dalšího. Taková neviditelná práce, která dělá ve výsledku knihovny mnohem lepší. Bez dobrých kolegů na ostatních pobočkách by to však nešlo.
Jaké aktivity spojené s psaním v knihovně pořádáte?
Městská knihovna v Praze je velká instituce, má 42 poboček, tři bibliobusy a velké množství šikovných knihovníků. Takže i aktivity týkající se psaní jsou hodně rozvětvené. Pro děti například pomáháme pořádat workshopy v rámci soutěže Staň se spisovatelem. Jde o jedno nebo dvě setkání před uzávěrkou této soutěže. Už několik let hostíme tvůrčí dílny Terezy Matouškové, která se soustředí zejména na mládež a mladší lidi.
A kdybychom se bavili o něčem pro starší spisovatele?
V režii knihovny byl dlouhá léta workshop pro autory sci-fi a fantasy Mistři písmen, učni slov, který v současné době nahradily tvůrčí dílny 5x5xTriumvirát, jež mají velmi podobnou strukturu. Zkoušeli jsme i workshopy slam poetry či básnictví a rétorice. Spolupracujeme taktéž se soutěží Rokle šeré smrti, kde opět připravujeme pro soutěžící různá setkání. A k tomu máme řadu „samostatných“ workshopů a akcí. Ať už jde o workshopy, kde si kritizujeme vzájemně psaní, přes přednášky o psaní teoretickém až k přednáškám ohledně praktických rad ke psaní.
Jak můžou takové přednášky vypadat?
Měli jsme v knihovně povídání s doktorem na téma, jaká zranění je možné hrdinovi způsobit a co potom zvládne. Přednášku o soubojích nám dělal například voják nebo policista, byli jsme na střelnici, učili jsme se jezdit na koni... Důležité totiž podle nás je, aby autoři měli dostatek informací a pokud možno i osobních zážitků, aby jejich psaní bylo zas o něco věrohodnější.
Ale abych se vrátil zpátky, nabízíme pro spisovatele velké množství aktivit. A výhodou je, že jako knihovna tyhle kurzy máme zdarma, protože naším cílem není vydělávat, ale vzdělávat… Jedno změněné písmenko a kolik udělá dobra, co?
Pořádáte i nějaké přednášky mimo knihovnu?
Samozřejmě! Naposledy jsem třeba za knihovnu o psaní mluvil na Humbooku, často se objevíme i na Světě knihy a dalších akcích.
Mezi vaše činnosti také patří v rámci knihovny každoroční pořádání CONiáše. Jsou už známé některé osobnosti, které se tam letos (pokud nebude kvůli nepříznivým podmínkám zrušen) objeví?
CONiáš se každoročně koná v druhé půlce září, takže doufáme, že proběhne v pořádku. Program dáváme dohromady většinou až později na jaře, takže zatím ještě mnoho potvrzených jmen nemáme. Nicméně jako inspiraci můžu dát seznam těch, kteří u nás byli v minulých letech a které budeme oslovovat i letos: Pavel Bareš, František Kotleta, Kristýna Sněgoňová, Míša Merglová, Karel Doležal, Františka Vrbenská, Jiří Walker Procházka, Jaroslav Mostecký a mnozí další. Uvidíme, kdo nakonec přijde. A samozřejmě musím ještě dodat, že CONiáše nepřipravuju jenom já, ale máme na to celý tým fantasy pozitivních knihovníků, takže příprava té akce je vždycky radost.
Bude mít CONiáš letos nějakou speciální tématiku?
Každý rok máme jiné téma. Letos to budou Mýty a legendy. Snažíme se kromě fantastických autorů k tématu přizvat i lidi mimo fantasy okruh. Vědce, odborníky a tak dále. Například u tématu superhrdinové jsme měli přednášku Lékařů bez hranic. A snažíme se zvát i zahraniční hosty, tak uvidíme, jak to letos vyjde.
Je někdo, koho byste na CONiáši letos chtěl opravdu moc vidět?
Prakticky všechny, které pozvu. Protože máme jednodenní program, můžu si vybírat tak, aby to jako celek sedělo a každý, kdo přednáší, měl své místo. A opravdu moc? Třeba Neila Gaimana, ale to už je jedno z nereálných přání.
Pořádáte kromě CONiáše ještě jiné větší akce? Proběhly některé v poslední době?
V březnu, během celorepublikové karantény, jsme se toho nebáli a uspořádali jsme CoronaCon – online setkání fanoušků fantastiky. To, co se děje na klasických conech, jsme přenesli do virtuálního prostoru, připravili jsme ve spolupráci se spisovateli přednášky, doplnili to pár aktuálními soutěžemi, a na dálku jsme si pomocí fotek připíjeli. Připravovali jsme to necelý týden, měli osm přednášejících, a podle ohlasů jsme tak lidem v době, kdy se nedějí žádné kulturní akce, přinesli alespoň malý závan atmosféry conů. To mám na knihovně rád – že hledá cesty, jak nabízet svoje služby i v dobách, kdy jsou zavřené.
Jací jsou vaši nejoblíbenější současní spisovatelé?
Jsem jednoduchý čtenář, mám rád klidně i brakovou literaturu. Samozřejmě je několik autorů, které mohu číst i opakovaně. Patří mezi ně například Ken Bruen, který podle mě píše ty nejlepší knížky, Terry Pratchett, ze severských knih mi nejvíc sedne Johan Theorin. Nedám dopustit na Tanu French. Pokud bych měl mluvit o českých autorech, tak zde bych rád vyzdvihl Miroslava Žambocha, jehož knížky jsou hra na jistotu, a Míšu Merglovou, která mi píše přímo z duše. Je mi v podstatě jedno, co je to za žánr, musí to jen napsat někdo, kdo umí psát. Forma je pro mě důležitá jako obsah.
Má poslední otázka je taková pro spisovatele obligátní – co byste doporučil začínajícím spisovatelům?
Za prvé: odpovědět si na otázku, proč chci psát. Chci vydávat knížky, sbalit holku z vedlejší třídy, pomstít se nenáviděnému učiteli, psát povídky pro svých pět kamarádů, či to je psychoterapie? Tohle je dobré vědět. Protože pokud někdo píše pro pět kamarádů a těm se to líbí tak, jak to je, je mise splněna a může přijít už jenom zábava. Za druhé: pokud chci být spisovatel, musím na tom makat. Málokdy se povede, že hned napoprvé je výtvor bestseller. Chce to tedy hodně práce, učit se z chyb vlastních i cizích, umět přijímat rozumnou kritiku, obrnit se trpělivostí a psát. A nebát se napsané smazat a napsat znovu a lépe. Moje třetí rada je nehledat jednoduché cesty. Vydat knihu samonákladem totiž neznamená, že je člověk spisovatelem. A zbytek se pak dá řešit za pochodu.
