Tereza Janečková 
Pane Lopraisi, letos druhé místo, úžasný výsledek. Zároveň je to ale druhé české místo, nekazí Vám to radost a necítíte se upozaděn?
Tak já se na to dívám v kontextu toho loňského roku, pro mě bylo vítězství se vůbec vrátit zpátky. To, že jsme na bedně, je třešinka na dortu. Ale nebudu zase zastírat to, že u mě je vždycky zklamáním, když nejsem nejlepší, když nejsem první. To tak bylo, je a bude. Díky tomu jsem ale závodníkem, a tak by to asi mělo být.
Vy jste už nakousl ten minulý rok, kdy se přihodila ta nehoda. Ovlivnilo Vás to letos nějak, že jste jel například opatrněji nebo byl více nervózní?
Já tím, že jsem ten moment fyzicky neviděl a neměl ho nahraný na harddisk, tak jsem jim netrpěl. Nicméně samozřejmě někde v hloubi duše to člověk pořád má, ale neovlivňovalo mě to nijak. Jel jsem úplně stejně jako vždycky, ani jsem si to nepřipouštěl.
Vy jezdíte na Dakar samozřejmě, děláte ještě něco jiného, nebo zbytek času spíše trénujete?
Já mám tohle hodně specifické. Ten rok předtím jsem toho moc nenajezdil, protože jsem ani nevěděl, zda Dakar pojedu. Tu situaci jsem neměl vůbec uzavřenou, neměl jsem uzavřené záležitosti s organizací, neměl jsem to uzavřené s partnery, které jsem kontaktoval pozdě, protože jsem nevěděl, zda vůbec pojedu. Takže jsem jezdil jen pár místních testů na mém oblíbeném místě a to bylo všechno. Ve skrytu duše jsem doufal, že to pojedu, takže jsem ty kroky dělal takové, že se tam dostanu.
A čekají Vás ještě jiné závody?
Záleží, na co seženu finance. Dříve jsem jezdil i Silk Way Ralley, Maroko Desert Challenge, nebo nějaké Baje SAE. Baje mi nedávají smysl v kategorii kamionů, je to jenom rozbíjení v lese, a není tam konkurence. No a tím, že situace s Ruskem je, jaká je, tak Silk Way Ralley je teď pasé. Takže jedině říjnové Maroko Desert Challenge mi přijde lákavé, kterou teď posunuli dopředu, takže už to není tak blízko odjezdu lodě na Dakar, který je v listopadu.
Máte moment, ať už z letoška nebo z minulých ročníků, ve kterém jste si řekl, že už nedojedete, ale přece jste dojel?
Tak to byl ten náš letošní fenomenální příjezd po těch třech kolech do cíle, respektive dvou. Už jsme měli jeden defekt na korbě, další dvě kola už ucházeli a to jedno už bylo úplně roztrhané, na kterém jsme dojeli na disku do cíle. To byl moment, kdy to vypadalo, že by stačil kilometr navíc a to auto už by to nemuselo dát. Takže tam to vyšlo přesně úplně naknap.
Na přednášce na VUT jste říkal, že před jízdou potřebujete trošku jinou dietu.
Řeknu to tak, člověk musí zvolit ty potraviny, po kterých mu nebude špatně. Nesmí jet úplně s lačným žaludkem, ale dát si něco, co lehce vstřebá a má to nějaký energetický přínos. Já hodně používám naše životabudiče Neusínej, protože tam jsou ty základní byliny pro mě. Guarana, ženšen, ginko biloba, yerba, matcha a samozřejmě hořčík. Vím, že se postupně uvolňují a dodávají mi tu energii pozvolna a dlouhodobě. No a pak tam hodím něco, bezmasého, vydatného na sacharidy, ať je tam energie. Většinou si dávám ořechy, kávové boby nebo nějaké müsli záležitosti.
Taky jste tam zmiňoval, že jste nerad, když jezdíte za někým, protože všude práší prach a písek. Na druhou stranu jste v jednom vlogu říkal, že jste jel první a nelíbilo se Vám, že ta cesta nebyla vyježděná a stromy vám rozbily čelní sklo. Jak to tedy je?
Má to svá specifika. Když nejedete v prachu, třeba v dunách, tak je optimální jet druhý nebo třetí. Pokud se jede ve vegetaci, kde jsou stromy, tak nejlépe jet třetí nebo čtvrtý. Když jede člověk první, čistí trať. Protože je ten kamion vysoký, schytá to jeho čelní sklo a rohy kabiny a celé je to pak dobité. Něco jiného je v prachu, kde jsou ty rychlé prašné písty. Tam je jednoznačně nejlepší jet úplně vepředu, protože všichni další už jen polykají prach.
Dakar se původně jezdil z Francie, pak dlouhou dobu po jižní Americe, teď se jezdí na území Saudské Arábie, co vám vyhovuje nejvíc?
Všechno má své kouzlo, mně se třeba moc líbila jižní Amerika, hlavně kvůli lidem, kteří jsou tam velice příjemní. Ale ten časový posun a ta vzdálenost, transport techniky přes oceán, to je všechno strašně složité a nákladné. I když Dakar patří do Afriky, ten terén je tam asi nejlepší, tak Saudská Arábie jen pro nás v tuto chvíli komfortní. Je to pět a půl hodiny letu a ty terény tam jsou náročné. Nicméně je to cross-country ralley, což znamená, že by měla projíždět vícero zeměmi, což kolikrát třeba projížděla i čtyřma, pěti, někdy i šesti zeměmi. Což už se neděje, nechci říct, že nám je to skoro jedno, ale z toho diváckého pohledu by bylo asi hezčí, kdyby to bylo i jinde. Já jsem doufal, že to pojede do Spojených Arabských Emirátů a do Jordánska, ale evidentně si to Saúdové zatím chtějí nechat pro sebe jako takovou výkladní skříň.
Určitě je jasné, že jste byl ve volbě kariéry ovlivněn strýčkem. Byl to spíše aktivní vliv, že by Vás do toho motivoval, nebo jste to sám chtěl vždycky dělat?
Tak já věřím na to, že si duše vybírají, kam se narodí a do jaké rodiny. Já se tady z nějakého důvodu tady narodil, nicméně ta cesta nebyla lehká. Já jsem za volantem chtěný nebyl, já jsem si tu cestu musel vyšlapat. Dostal jsem se tam skrze navigátora jako náhradník v momentě, kdy Kájovi onemocněl navigátor čtrnáct dní před startem. Takto jsem se já dostal k Dakaru a následně za volant, kdy byl nějaký rozstřelový testovací závod, z kterého jsem z tří jezdců vyšel nejlépe. To zapříčinilo to, že jsem se objevil na Dakaru, taková byla moje cesta.
Takže to spíše přišlo a Vy jste se chopil příležitosti?
Tak já jsem se na Dakaru pohyboval od svých deseti let, kdy jsme tam jezdili fandit právě strejdovi. Já jsem byl tím prostředím načichlý, vždycky jsem o tom snil, ale to, že by tam ta možnost byla, jsem vůbec nevěděl. To prostě přišlo až jednoho dne a taky to mohlo přijít i dřív. Bylo bych za to radši, ale nepřišla úplně pozdě. Dneska mám za sebou 18 Dakarů, což není málo.
Na základě čeho si vybíráte svůj tým?
Já většinou jdu po kontaktech nebo po vlastní intuici. To je úplně nejvíc, jak mi kdo sedí a kdo do toho života přijde. S VUT jsme se chvilku hledali, až jsme se našli a ve finále je to výhoda pro obě strany. To bylo jednoduché, v Česku není motorová brzda, která by ubrzdila tak výkonný motor. Mají to dva zahraniční týmy a ani samotná Tatra nemá tak výkonnou brzdu, aby to ubrzdila, takže VUT byla ve finále jasná cesta. Kluky jsem musel trochu přesvědčit, aby se vydali cestou soutěžních motorů. Někdy to chvilku trvalo, ale nakonec jsme si vyšli všichni vstříc to dítě je na světě.
S Jaroslavem Valtrem ml. jste si dali už druhý ročník soutěže ve stavění stanu, obhájil jste si vítězství?
Ano, obhájil. Jen nevím, jestli v tom Jarda bude chtít pokračovat, podle mě to je skoro zbytečné, protože už nemá šanci. On je zase dobrý na to sklízení, ale to stavění mi jde líp.
Jak jste říkal, máte za sebou už 18 Dakarů, je to pro Vás nějakým způsobem lehčí?
Jednoznačně ano. Je to snazší, když víte, do čeho jdete. Nicméně Dakar je specifický v tom, že se nikdy nejde stoprocentně připravit na všechno, vždycky přijdou nové výzvy. V tom je Dakar nádherný a krutý zároveň, on je opravdu náročný. Dakar se nedá popsat, ten se musí zažít.
Co byste tedy doporučil začínajícímu dakaristovi, který neví, do čeho jde?
Co bych doporučil novému dakaristovi? Já bych doporučil… vydržet. V každém případě a ve všech směrech. Ono je to složité i v tom shánění těch partnerů a lidí do týmu. A ten samotný závod je maraton, těžký, složitý a náročný. Tam člověk má tendence to xkrát vzdát, ale ve finále se to může ještě celé vyvrbit. Takže, vydržet.
