Sára Poloučková 
Při vstupu do budovy mě nečeká přivítání příjemnou vůní mycích prostředků a švitoření všudypřítomných dětí jako kdysi. Vítá mě ostrý zápach dezinfekce a ticho. I rituál vstupu je jiný, kdysi stačilo pouze zazvonit a vstoupit. Teď si dezinfikuji ruce, nasazuji roušku, zvoním, vyplňuji dotazník o bezinfekčnosti, připojuji svůj podpis do knihy návštěv a pro jistotu si ruce dezinfikuji ještě jednou.
Mé kroky jako první vedou do sborovny učitelek, kde zrovna začíná každodenní ranní porada. Tentokrát se však neřeší, jaký je plán dne, ale asistentka pedagoga. „Teď mi volala Barbara, že má pozitivní antigenní test. Odpoledne jde do nemocnice na test PCR. Takže teď musíme vyřešit, kdo s ní včera byl v kontaktu déle jak 15 minut bez roušky nebo od ní stál menší vzdálenost jak dva metry bez roušky,“ říká zástupkyně ředitele školy. To, co říká jsou teď aktuální pravidla pro nahlášení osoby, která byla ve styku s pozitivním člověkem. Po inkluzi škol (výuka, která umožňuje všem dětem bez rozdílu plnit povinnou školní docházku, pozn. red.) je klasickou praxí mít ve třídě během vyučování asistentku pedagoga, která se individuálně věnuje jednomu žákovi, pro kterého je těžší se učit nebo přijímat nové informace. Jako první se přihlásila třídní učitelka 2.B., se kterou asistentka pracuje. Zbytek učitelek vede dlouhou debatu o tom, jak často se s asistentkou potkaly, jestli měly roušky a jak daleko od sebe byly. Jako problém zde vidí to, že všechny učitelky i asistentky spolu sdílí jednu sborovnu, a i když dodržují veškerá pravidla, tak při svačinách se nevyhnou sundání roušky. „Takže Maruška nepůjde dnes vůbec učit a zůstane ve sborovně, dokud ji hygiena nezavolá, aby šla na test. Pro jistotu si ale zamluv na odpoledne termín. Zbytek z nás musí tedy pokrýt celodenní výuku třídy 2.B.,“ zní rozhodnutí zástupkyně školy. Chvíli na to se rozezvoní zvonek a začíná první hodina.
Nejtěžší to bylo s první třídou
Tato základní škola obsahuje mnoho malotřídek (třídy o malém počtu žáků, pozn. red.), častým jevem tedy je jejich spojování. Prvňáčci jsou proto spojení s třeťáky a ve třídě je díky tomu 9 žáků. Pro vyučujícího je složitější učit dvě třídy najednou, musí si správně rozložit čas tak, aby obě třídy zvládly probrat vše dle školních osnov a školského plánu.
Hodina začíná uvolněně, děti si sednou na koberec a paní učitelka si s nimi přečte krátkou kapitolu z knihy pohádek. „Je to takový zvyk, který jsme si vypěstovali v první vlně distanční výuky. Každé ráno jsme se sešli, dali si spolu snídani a já dětem četla jednu kapitolu. V pondělky jsme si zase v krátkosti říkali, co zajímavého se jim stalo o víkendu. Děti z toho nápadu byly nadšené, protože jsme společně mohli strávit i nějaký čas sbližováním se v době, kdy jsme se vidět nemohli,“ vysvětluje mi později jejich třídní učitelka Blanka.
Jakmile žáci usednou do lavic jde vidět, že se dvou metrové rozestupy nedodržují. Každý z nich by totiž musel sedět zvlášť a tato škola nemá dost lavic na to, aby dodržovali toto pravidlo. Všichni ve třídě ale poctivě nosí roušky a pravidelně si dezinfikují ruce. Největší prohřešek proti hygienickým pravidlům, který zde vidím, je u malých žáků první třídy. Jsou stydliví a často si proto přes roušku cumlají palce nebo konce psacích per. Na rouškách tak zůstávají malá mokrá kolečka. K mému překvapení si však zakrytí úst nechávají po celou dobu hodiny. „Jak kdysi bylo normální dítě pouštět uprostřed hodiny na záchod, tak teď je normální je pouštět vyměnit si roušku. Některé děti mají na den i zásobu pěti roušek a vyměňují si je podle své potřeby,“ říká mi s úsměvem učitelka.
Prvňáčci dělají motorické cviky pro psaní psacím písmem. Učitelka jim vysvětlí, co budou dělat, opraví jim pohyby rukou a poté se přesune na výuku žáků třetí třídy. Těm poté zadá jejich práci a přesouvá se na procvičování čtení s žáky první třídy. Zde však nastává problém. Stydlivým prvňáčkům často při čtení není rozumět a přes roušky je to ještě horší. Učitelka navíc i zjišťuje, že některé děti si nepamatují písmenka, a tak nejsou schopné správně číst slova. „Naučit je psát v online výuce nebylo až tak těžké, protože jsme měli za sebou základy psaní už z prezenční výuky. Co bych ale dělala bez základů, nevím. To čtení je ale blbé. Mnoho z žáků neopakovalo s rodiči čtení tak často, jak bychom to zvládli ve škole, a proto to zapomínají. U třeťáků to na druhou stranu tak složité nebylo,“ říká mi třídní učitelka 1. a 3.B.
Koronavirus jako reforma ve vyučování
Na další hodinu se přesouvám k žákům páté třídy a k jejich třídní učitelce Janě, která je také zástupkyní ředitele. Mají hodinu dějepisu a prvním jejich úkolem je si zajít pro školní notebooky tak, aby měla každá lavice jeden. Prezenční výuka se díky online vyučování proměnila, a to ve více „povídací“ formu. „Pozornost žáků jsem dokázala nejvíce udržet jen v případě, že jsem s nimi mluvila a oni se mnou. Dělali jsme proto různé prezentace, projekty, ale i diskuze. Zjistila jsem taky, že tak si žáci zapamatují více informací, protože na jejich získání pracují sami a zapamatují si to, co je zajímá nejvíce,“ vysvětluje mi třídní učitelka. Děti mají za úkol zjistit pět základních informací o osobnostech české historie, a poté je mají prezentovat třídě. Všechny děti začnou hledat informace na internetu a horlivě si je píšou. K mému překvapení zde není ani jeden žák hrající na internetu hry.
Distanční výuka přinesla i menší reformu školství. Výuka se přizpůsobila mladší internetové generaci, a i učitelky jsou z toho nadšené. „S dětmi jsem mohla trávit čas i mimo výuku. Týdně jsme si vyhradili hodinu na takzvané „kafíčko“, při které jsme řešili třídnické věci a popovídali si o tom, co je u nich nového, co třeba nepochopily a k čemu bychom se měli ještě vrátit. Mohla jsem tak výuku adaptovat na situaci ve třídě,“ říká mi výhody distanční výuky třídní učitelka 5.B.
Fascinující svět technologií
Po těchto zážitcích se vracím zpět do sborovny, kde potkávám svou učitelku 2.B., hygiena jí ještě nevolala. Patří mezi starší učitelky v učitelském sboru, zajímalo mě proto, jestli jí změna na online výuku nevadila a jak se zvládla adaptovat. Ve chvíli, kdy mi to začne vykládat, se jí rozzáří oči, „ze začátku to samozřejmě bylo těžké. Pak jsem si systém Classroom začala více prohlížet a zjistila jsem, že je to jedna z nejlepších věcí, která mě mohla potkat. Nemusím ručně vypisovat docházkový list, protože všechno automaticky zaznamenává program. Stejně tak i omluvenky a třeba i splnění domácích úkolů. Nutí mě to být hlavně inovativní, ale to nutí všechny z nás,“ říká s nadšením v hlase. Pro zpestření výuky žákům zde na škole tvořili i tematické dny k různým výročím. Všechny probíhaly online a děti v rámci dne plnily prezentaci, která fungovala na principu únikové hry. Žáci plnili úkoly, ze kterých získávali písmenka, a nakonec jim vznikla tajenka. Učitelky měly větší prostor na individuální výuku a tam, kde to bylo potřeba, látku zopakovaly i vícekrát. „Jako dítě jsem o takovéto době četla v knížkách a byla z ní nadšená. Teď tu dobu prožívám a je to pro mě stejně fascinující jako v době, kdy jsem o tom jen četla,“ říká mi učitelka.
