Sára Poloučková 
Vyučuje angličtinu a matematiku a jako největší problém vnímá to, že žáci za dobu ve škole dosáhnou určitého maxima nabytých vědomostí, které již nedokážou překonat. Stává se to proto, že se žáci učí 12 let počítání do pěti, což je po nějaké době nudí. Pan Jan se, díky své vášni pro učitelství, snaží dělat výuku různorodou a zábavnou, proto aby udržel jejich pozornost co nejdéle. Tuto úlohu však značně ztěžovaly podmínky distanční výuky, při které chybí kontakt žáka s učitelem. „Moje děti z velké části nemluví, respektive dorozumívají se velmi obtížně. Na živo se s nimi domluvím, ale tou videokonferencí při online vyučování to bylo hodně těžké.“ Mnoho žáků také pochází z ústavní péče, kde mají jejich ošetřovatelky spoustu práce a často chybí i potřebné množství počítačů pro výuku na dálku. I k tomuto faktu byl pan Jan shovívavý, „Celou situaci vlastně řeším pracovními listy, které jim posílám a netlačím na opatrovníky. Domluvili jsme se, že mi na konci týdne zašlou vyfocené hotové listy a já je zreviduji.“
V druhé třídě vyučuje matematiku, kde je výuka o něco jednodušší. Většina žáků zde totiž klasicky komunikuje, „Jeden den v týdnu si popovídám s každým 20 až 25 minut, zkusíme si něco spočítat a zahrát. Způsob vyučování se odvíjí hlavně třída od třídy a člověk od člověka,“ vysvětluje způsob výuky učitel Jan.
Důležitým faktorem, který distanční výuka přinesla je i pokles nabytých vědomostí žáků. „Když něco nepoužíváte tak to jednoduše vyhasíná a další věcí je, že se angličtina na dálku učí strašně obtížně. Rodiče nejsou schopni dětem pomoct. Když to tedy neustále žáci neslyší a nepoužívají, tak bohužel schopnosti a dovednosti vyhasínají,“ stěžuje si pan Jan. Ztracené vědomosti je však velice těžké žáky naučit zpět. Podle Jana by tento proces mohl trvat další rok, který bohužel nemají. Výuka stojí na takzvaných ročních plánech, kde je detailně po týdnech rozepsané, co mají žáci probrat. Dodržování plánu se daří snad všem učitelům speciální školy. „Jakmile se děti dostanou zpátky do školy, tak půjdeme prostě dál. Víme však, že určité oblasti, které se nedají vyučovat na dálku, budeme muset probrat. Ty jsme zanesli do ročních plánů na příští rok. S deváťáky to už bohužel nestihneme,“ přibližuje plán výuky na další rok.
Obrovským otazníkem při prezenční výuce byly na speciální škole i hygienické nároky na provoz školy. Postižení lidé měli v nošení ochranných pomůcek výjimku. Na škole se však učitelé snažili děti nabádat k jejich nošení, a to vše po domluvě s rodiči. „Sám jsem byl překvapený, nejvíce asi u vyšších ročníků, kteří sami roušky nosili, a to bez jakýchkoli problémů,“ říká s překvapením v hlase. Nošení roušek je u žáků se speciálními potřebami individuální. Děti s autismem je zvládly nosit buďto chvíli, nebo vůbec. Jediní, kteří museli dodržovat striktní hygienická pravidla byli učitelé, „Roušky jsme na sobě museli mít vždy. Po každé hodině jsme dezinfikovali třídy, kliky, ale třeba i toalety. Žádní dospělí mimo učitelský sbor nesměli do budovy a při vstupu se všem měřila teplota,“ popisuje situaci ve škole.
Ono i samotné vysvětlení žákům, proč učitelé musí nosit roušky nebylo jednoduché. „Pro ně je už celý koncept nakažlivé choroby typu covid něco tak abstraktního, že je těžké jim to vysvětlit,“ vysvětluje. Chorobu připodobňovali ke klasické chřipce, při které se musí chránit, aby se nikomu neudělalo špatně. Díky tomu se učitelům podařilo nákazu dětem vysvětlit. „Děti to takhle prostě braly. Dařilo se nám, aby měly na sobě roušky. Některé z nich měly z nošení roušek radost, jelikož na nich měly motivy svých oblíbených pohádkových postav,“ říká Jan s úsměvem.
Celá tato situace není lehká pro nikoho, k faktu náročnosti dodržování hygienických nároků a poté i distanční výuky se ve speciálních školách přidává i psychická strana žáků. „Na dětech jde vidět, že se jim stýská. Proto jsme poslednímu ročníku umožnili přípravu na závěrečné zkoušky přímo ve škole. Bylo na nich vidět, že jsou z toho nadšení a rádi nás vidí,“ zakončuje Jan své vyprávění o výuce na speciální škole v době pandemické.
