Lucie Kovářová 
Minulý rok jste pracovala jako lektorka angličtiny v mateřské školce. Jak jste se k této práci dostala a jednalo se o čistě váš nápad?
Já jsem se k tomu dostala úplně náhodou, protože jsem rok po maturitě nevěděla, co budu dělat, tak jsem šla studovat na jazykovou školu s tím, že si potom na konci udělám certifikát a využiju to jako takový gap year (přestávku, poznámka redakce) a zjistím, co chci vlastně dělat. Já jsem předtím chodila do kurzu angličtiny u nás ve Frýdku-Místku, jmenuje se to Shäffer School, a nějak úplně náhodou se ta moje lektorka dozvěděla, že jdu na tu jazykovou školu. Právě sháněli někoho, kdo bude objíždět školky a bude tam vždycky vyučovat 45 minut kroužek angličtiny, takže já jsem jim na to kývla a brala jsem to tak, že to bude užitečná zkušenost a určitě mi to hodně dá do života.
Jak vaše výuka probíhala?
Já jsem měla samozřejmě jako první nějaké zaučení, kde mi řekli, podle čeho chtějí, abych vyučovala. Ty děti měli od nich udělanou knížku, podle které jsem vždycky jela. A jednalo se opravdu o malé děti, takže ta výuka probíhala celou dobu formou nějakých her, a proto jsem i ve svém volném čase musela vymýšlet pořád něco nového, aby to ty děti bavilo. A bylo to takové, že jsem vždycky musela něco ozkoušet. Zjistit, co funguje, a co ne. A hlavně každá ta školka byla jiná, takže jsem věděla, že všude funguje něco jiného. Co vždycky fungovalo, tak byly písničky a nějaké tanečky, takže já jsem si doma prostě pořád hledala nějaké písničky, učila jsem se k tomu tanečky, aby je to zaujalo.
A ty písničky, to byly nějaké dětské?
Přesně tak, byly to dětské anglické a většinou jsem to vždycky brala k tomu tématu, co jsme zrovna probírali. Takže když jsme probírali tělo, tak jsem je učila Head and shoulders a podobně, prostě takové ty klasiky, co se učí v každé školce.
Takto jste pracovala celý rok?
Já jsem nastoupila někdy v říjnu a pak jsem končila v červnu, takže přes prázdniny už jsem tam nepracovala. A měla jsem vždycky čtyři školky za týden. Vždycky v pondělí jsem měla tři školky, z toho jedna byla vlastně už škola, kde to bylo trochu jiné. Tam byli prvnáčci, druháčci, třetáčci, takže to byla trochu změna. Pak jsem měla v úterý jednu školku a ve čtvrtek jsem právě měla ještě individuální hodinu s jednou holčičkou.
To byla holčička ze školky?
Ano, ta byla čtyřletá nebo pětiletá. A tahle holčička mi zůstala až do tohoto roku a pořád ji vyučuju individuálně. Takže každá ta hodina byla jiná a potom tím, že to byla jazyková škola, tak jsem někdy brala i nějaké suplování starších dětí, takže bylo super si to ozkoušet. A zjistila jsem, že třeba vést nějaký kurz, kde jsou starší děti, které už umí anglicky a můžete s nimi dělat více věcí, mě moc baví. To bych třeba i v budoucnu chtěla zkusit znova.
Chtěla byste chtěla někdy znovu vyučovat angličtinu v mateřské školce? Chcete se v budoucnosti nějakým způsobem i nadále věnovat výuce jazyků?
Do mateřské školky už bych asi nešla. Byla to krásná práce, ale bylo to náročné, protože to jsou malé děti a ty musíš vědět, jak na ně. Já zatím nemám vůbec zkušenosti s rodičovstvím a podobně, takže jsem byla spíš tak hozena do vody a musela jsem se to nějak naučit zvládat. Ale ty starší děti, to bych do toho určitě šla znova, to by mě i bavilo. Dělám teď i nějaká doučování a když je to přes známosti a mám starší děti, tak je to takové lepší. Už si můžu dopředu něco připravit a myslím si, že tím, že studuju anglickou filologii, tak se mi to i hodí do životopisu. A baví mě to.
Takže byste řekla, že nízký věk těch dětí byl největší oříšek celé vaší práce, nebo tam bylo ještě něco, co se vám nelíbilo?
Asi ten věk těch dětí, jinak to nebylo nijak časově náročné nebo tak, ale prostě přijít do té hodiny a snažit se je zabavit. Já jsem třeba měla školku, kde jsem měla třeba 15 dětí, když byly všechny zdravé. I když většinou to bylo takové, že oni si tam předávají všechny ty nemoci, takže nakonec jich máte sedm. Ale když jich byl fakt plný počet, tak zvládat patnáct křičících dětí, které tam pobíhají, bylo strašně těžké. Bylo těžké je všechny nějak zaujmout, a hlavně si opravdu udržet jejich pozornost.
A řekla byste, že to stálo za to? Že se ty děti opravdu něco z té angličtiny naučily, že si zapamatovaly nějaká slovíčka?
Já si myslím, že ano. Určitě si minimálně pamatovaly ty písničky, protože vím, že jsem třeba odcházela a oni si pořád zpívali ty melodie z nich. Jinak my jsme se učili samozřejmě taková úplně jednoduchá slovíčka, ale když jsem pak mluvila třeba s jejich rodiči, tak mi občas říkali, že si pak doma s dětmi ta slovíčka říkali. Takže doufám, že to mělo nějaký účinek. A vlastně i ty moje vedoucí ze školy byly vždycky rády, když jsem brala nějaké suplování, a braly mě tak, že už vím, co a jak, takže i od nich jsem myslím dostala takto nějakou zpětnou vazbu.
Takže kdybyste to měla zhodnotit za sebe, tak co byste řekla, že vás tato zkušenost nejvíce naučila?
Já si myslím, že mě to určitě naučilo trpělivosti. Naučilo mě to možná trochu více pochopit ty děti, že to není vždy tak jednoduché. Já jsem si podle mě do té doby neuměla představit, kolik práce s dětmi je. A hlavně mi vždycky všichni říkali, ať jdu učit do školky, protože třeba když máme nějaké rodinné oslavy, tak jsem vždycky byla taková ta, co se o ty děti dost starala. A já jsem vždycky říkala, že bych to nechtěla dělat a tímhle jsem se vlastně utvrdila v tom, že je to moc pěkná práce, ale není asi úplně pro mě. Ale zkušenost to i tak byla skvělá. A někdy mi ty děti chybí…
Hodně jste mluvila spíše o těch negativních věcech, tak by mě zajímalo, co vás naopak na práci lektorky jazyků v mateřské školce bavilo?
Mě bavilo to nadšení těch dětí. Že se na mě těšily, takže když jsem přišla, tak jásaly. A když jim něco šlo nebo když jsme se učili novou písničku, tak bylo vidět to jejich nadšení. To mi vždycky dodávalo energii. Sice jsem z toho na jednu stranu byla i vyčerpaná, když jsem třeba měla tři školky za den, tak potom jsem byla ten den už úplně zničená, ale na druhou stranu mi ta dětská radost vždycky dodala energii.
To je krásné. Mě ještě zaujalo, jak jste zmínila ten svůj gap year, tedy pauzu mezi střední a vysokou školou. Jak byste zhodnotila tuto zkušenost? Jste ráda, že jste si po maturitě nechala rok volna?
Já jsem právě uvažovala i nad tím, že bych odjela někam do ciziny, ale asi jsem na to neměla úplně tu odvahu. A tím, že jsem věděla, že je ta možnost přihlásit se do jazykové školy a studovat celý rok a udělat si potom na konci C1 zkoušku, tak jsem si říkala, že to bude taky super. A přijde mi, že tady ten rok mi dal úplně nejvíc, protože jsem zkusila strašně moc nových věcí tím, že jsem měla čas pro sebe a na zkoušení nových věcí, protože ta výuka na jazykovce byla jen od rána do nějakých 12 hodin. Takže potom jsem měla celé volné dopoledne, kdy jsem buď měla práci anebo jsem mohla zkoušet nové koníčky.
A vyzkoušela jste tedy nějaké nové koníčky?
Začala jsem chodit do fitka. A spíše třeba o víkendu jsem hodně jezdila se sestrou na výlety, věnovaly jsme se pejskovi a tak. Opravdu bylo vidět, že mám mnohem více volného času. A měla jsem i prostor na to přemýšlet, co chci dělat dál. A věděla jsem, že chci pokračovat v té angličtině, že to doučování mě bavilo, ale chtěla jsem si k tomu dát i něco zajímavějšího, ať se můžu kdyžtak rozhodnout vydat se i jiným směrem. A pak jsem našla, že se tady dá studovat i ta žurnalistika.
Jinými slovy máte pocit, že vám ten rok volna pomohl?
Určitě. Jsem radši, že jsem šla na jazykovou školu, než že bych se přihlásila třeba na nějakou školu, aby se neřeklo. Já jsem byla třeba přihlášena na ekonomickou školu, protože to byla taková záchrana, ale nechtěla jsem to dělat, takže jsem ráda, že jsem ten čas využila takhle na jazykové škole.
Takže nerozhodným maturantům doporučujete vzít si ten rok volna?
Určitě bych doporučila jazykovou školu, protože z toho aspoň něco získáte a posunete se o tu jazykovou úroveň dál. Anebo si myslím, že je nejlepší odjet, ale to musí být ten člověk odvážný, což já jsem asi nebyla.
