Máte zkušenosti s bydlením na kolejích, privátu i každodenním dojíždění do školy. Co je podle Vás nejvýhodnější?
To záleží na okolnostech. Především na rozvrhu. Pokud máte vyučování tři dny v týdnu, dá se v pohodě dojíždět. Nemá cenu platit koleje nebo privát a trávit tam dvě noci týdně. Když ale máte rozvrh roztahaný od pondělí do pátku, je to strašně únavné. V jednom semestru jsem se každou středu vracela domů v deset večer a další den ráno vstávala v pět, abych stihla vyučování. Přemýšlela jsem tehdy, jestli by nebylo lepší přespat na nádraží.
Proč jste se rozhodla opustit privát v Olomouci a dojíždět z Brna?
Vlastně to nebyl můj nápad. Na privátu jsme bydleli ve čtyřech . Když nám spolubydlící Petr na konci druhého ročníku oznámil, že bude příští rok studovat v Americe, uvažovali jsme, co bude dál. V té době nás v Olomouci nic nedrželo. Většina našich kamarádů měla brigádu, takže jsme se moc nestýkali. Na privátu vládla ponorková nemoc, což není po roce společného bydlení nic neobvyklého, ale nedokázali jsem to dlouho překonat. Snažili jsme se tam proto trávit co nejméně času a hodně jezdili domů. Už tehdy to vlastně bylo napůl dojíždění. Když pak moje spolubydlící Lenka navrhla, že bychom mohli privát pustit, nikdo nebyl proti. A protože jsme s Lenkou obě z Brna, řekli jsme si, že už na ten poslední rok nebudeme bydlení shánět a zkusíme společně dojíždět.
Jaké jsou podle Vás výhody a nevýhody dojíždění?
Jako největší výhodu bych viděla asi finance. Dojíždění taky něco stojí, ale vyjde určitě levněji než koleje nebo privát. Samozřejmě to platí jen v případě, že v Brně nebo tam, kde člověk bydlí, neplatí nájem. Já bydlím zadarmo u rodičů, takže se mi to vyplatí. Nevýhoda je určitě čas, únava a taky stres z toho, že vám ujede spoj. Když zmeškáte autobus, vyučování buď nestihnete vůbec nebo přijdete minimálně o hodinu později, což už většinou nemá cenu. Někdy to nemusí být ani vaše vina. Hlavně autobusy nabírají v zimě velké zpoždění kvůli sněhovým kalamitám a nehodám. A většina kantorů pro to nemá pochopení.
Nelitujete toho, že jste během studií dojížděla a netrávila více času v Olomouci se svými spolužáky?
Určitě ne. Já jsem si studentského života užila dost v prvním a druhém ročníku, kdy jsem v Olomouci bydlela. Díky tomu, že jsem začala denně dojíždět a trávila tím pádem více času v Brně, jsem mohla začít pracovat jako zprávařka v České televizi Brno. Kdybych dál bydlela v Olomouci, asi bych o tu práci ani nežádala, takže jsem ráda, že jsem se tak rozhodla. Je to skvělá příležitost. Podobnou práci můžete samozřejmě dělat i pro televizní studio v Olomouci. Já bych ale chtěla žít v Brně, takže je to pro mě takhle perspektivnější. Ale dojíždět celé tři roky, to by bylo smutné. Večery se spolužáky ke studiu na vysoké patří. Zpátky bych určitě nevzala ani roky strávené na kolejích a privátu.
Pracovat při studiu je těžké, i když člověk studuje a pracuje v tomtéž městě. Jak se dá práce skloubit navíc ještě s dojížděním?
Dá se to zvládnout, ale na úkor školy. Jít v jednom dni zároveň do školy i do práce pro mě bylo možné pouze, pokud jsem měla v práci ranní směnu, to znamená od čtyř do devíti, a škola mi začínala kolem jedenácté. V ostatních případech musela jít škola stranou, abych si místo udržela. Nemohla jsem si odskočit z televize na seminář jako kolegové z Masarykovy univerzity.
Dojíždění zabere spoustu času. Neodrazilo se to na Vašich studijních výsledcích?
Je pravda, že jsem si státní závěrečné zkoušky o rok odložila, ale na dojíždění bych to nesváděla. Studovat se dá i ve vlaku nebo autobuse, takže to časové omezení není až tak hrozné. Horší bylo, že jsem většinou ráno vstávala hodně brzo a po cestě ze školy jsem pak vždycky usnula. Když jsem se dostala domů, byla jsem přesto zralá tak akorát do postele, protože spánek v autobuse není moc osvěžující. Takže omezením pro mě byla spíš únava než čas. Ale moje známky naštěstí dojíždění nijak nezhoršilo. Problém jsem měla spíš s docházkou. Když bydlíte v Olomouci, máte školu za rohem a cesta vám trvá pár minut. Ale dojíždění zabere skoro celý den. A když máte někam jet čtyři hodiny kvůli dvěma předmětům, je to dost nemotivující. Snadno nad vámi zvítězí nutkání zůstat doma a užít si volný den nebo udělat nějakou práci do školy.
Odborníci tvrdí, že dojíždění škodí zdraví a způsobuje psychické komplikace. Co si o tom myslíte? Pozorujete na sobě nějaké negativní dopady neustálého cestování?
Dojíždění je velmi vyčerpávající. Dokážu si představit, že únava a stres z dojíždění mohou být zárodkem nějaké psychické poruchy. Já sama mívám občas v autobuse klaustrofobické pocity, což se mi před tím, než jsem začala denně dojíždět, nestávalo. V období chřipek se v prostředcích hromadné dopravy snadněji nakazíte nějakou infekční chorobou, ale tomu se nevyhnou ani ti, kteří cestují třeba jen deset minut denně tramvají.
Každodenní dojíždění zvyšuje pravděpodobnost, že se člověk stane účastníkem
dopravní nehody. Poslední dobou se navíc objevily zprávy o nehodách zapříčiněných špatným technickým stavem a stářím českých autobusů. Neměla jste někdy strach?
Já naštěstí nejsem typ, který by nad takovými věcmi přemýšlel. To bych se musela zbláznit, kdybych to brala tak, že pokaždé riskuju život. Pravda je, že jednou jsem byla hodně vyděšená. Jeli jsme autobusem z Olomouce do Brna a asi deset kilometrů před cílem začal autobus „rachotit“. Všichni cestující se rozhlíželi, jen řidič vypadal, jakože se nic neděje. Dívka za mnou křičela, že z našeho autobusu něco vypadlo. Podívala jsem se z okýnka. Pod zadním pravým kolem byla zaháknutá železná tyč. Vláčeli jsme ten kus kovu s sebou. Šli jsme na to upozornit řidiče. Ten po chvíli zastavil, tu tyč vytáhl, hodil ji do příkopu u cesty, asi pět minut se šťoural v podvozku a potom jel klidně dál! Byla jsem přesvědčená, že ta tyč pochází z našeho autobusu. Kdybychom ji nabrali po cestě, zůstala by pod předním kolem. Navíc její délka odpovídala šířce autobusu. Moje podezření potvrdil řidič na brněnském hlavním nádraží, když se všem omluvil za technické komplikace během cesty.
Já nejsem automechanik, ale připadalo mi hodně riskantní, dojet s tím autobusem do Brna.