Iveta Zdařilová 
Planeta Země není jen obyčejná koule ve vesmíru. Dějí se na ní podivuhodné a velké věci. Pro vnitřní pozorovatele dění - nás, je jednou z nejpodivuhodnějších, největších a zároveň nejdůležitějších věcí soucit. Přestože ho nejspíše máme všichni zakódovaný v genech a je pro nás evolučně výhodné, protože díky němu můžeme lépe zachovávat a reprodukovat své DNA, není jen pouhou sobeckostí, jak výplývá z biologického pohledu. Je ve své podstatě také odvahou a esencí radosti ze života. Je odvážné neutíkat od utrpení druhých, snad odvážnější je neutíkat ani před tím svým. Přináší radost všem zúčastněným, když dokážeme zlepšit nebo udělat snesitelnější situaci, ať už svou, blízkého nebo cizího člověka. Bez soucitu, který nám umožňuje sdílet život člověka s ostatními nejen na poli neurologickém pomocí zrcadlových neuronů, ale taky v prostředí nám mnohem bližším, v reálném příběhu života, kde nepřemýšlíme nad tím, jak nám právě žhnou synapse, je život těžkopádným depresivním bojem o holé přežití.
Soucit se nevztahuje pouze na druhé lidi, můžeme soucítit téměř se vším. Je pozoruhodná snaha běžných obyvatel o zlepšení nejen životního prostředí, o menším podílu lhostejnosti ve společnosti a uvědomovat si, jak úporný boj svádí lidstvo samo se sebou, kyž se snaží nastolit rovnováhu mezi vlastním pohodlím a životem jako takovým. Tápání a nekonečná diskuze, která celé věky nebere konců, je naší minulostí, přítomností a nejspíš i budoucností. Pátrání po správném způsobu naší existence ve vesmíru se může zdát směšná z pohledu ortodoxních astronomů pohroužených do hlubin vesmíru, nikoliv však z pohledů filosofů zabývajících se etikou, morálkou a dalšími odvětvími humanitních věd
Každá doba přináší svá úskalí a každodenní dávka (možná zdánlivé) nedokonalosti světa je jediná dokonalost, kterou nám žití přináší, protože nás posouvá v před.
