Monika Kroupová 
Slyšela jsem, že se kromě plchů a dalších savců zabýváte i ptáky, což mi přijde jako velmi zajímavá kombinace. Smím se zeptat, co Vás přivedlo k ornitologii?
Bylo to dané zájmem, ptáci mě totiž bavili už odmalička, ale především mě poháněla ta zvědavost a tužba vědět o těch ptácích víc.
V současnosti se zabýváte konkrétně migrací ptáků. Jak jste se k tomuto tématu dostal a jak dlouho na tom pracujete?
Věnuji se tomu už 11 let a k ptačí migraci jsem se dostal tak, že jsem roky pracoval s Kroužkovací stanicí Národního muzea, sám jsem také aktivním kroužkovatelem. A člověk při té práci zjistí, že nemůže odpovědět na všechny otázky, a proto se dívá po nových technických možnostech. V neposlední řadě si řekne, že když dané problematice porozumí, tak by mohl něco udělat pro jejich ochranu.
Mohl byste popsat, v jakém stádiu se Váš výzkum nyní nachází a něco málo o něm?
Momentálně jsme na poli migrace v takové pozici, že zjišťujeme velká tajemství o životě ptáků. Díky technologickému pokroku můžeme sledovat i malé druhy, což v minulosti nebylo možné. Dříve se totiž ptáci jen kroužkovali. Nasazovali se jim hliněné kroužky na běhák a poté se doufalo, že se podaří toho daného jedince v Africe odchytit. Ale takových nálezů bylo velice málo. Jakmile se však objevily geolokátory, tak se otevřela nová éra ve výzkumu migrace ptáků, protože jsme díky nim mohli zjistit nejen kde zimují, ale i kterou cestou se vydají. Dostali jsme se do úplně jiné úrovně otázek a já si teď připadám jako takový mořeplavec, který objevuje nové kouty světa.
Ráda bych se pozastavila u těch geolokátorů. Jak fungují a jaké údaje z nich získáváte?
Geolokátory jsou zařízení zaznamenávající intenzitu světla. Vzhledem připomíná malý batůžek a díky své váze, která se pohybuje od 0,3 do 1 gramu, je můžeme nasazovat i na drobné dvanáctigramové ptáčky. První geolokátory se objevily v zahraničí už v roce 2009, ale já se k nim dostal až o dva roky později. Naneštěstí kvůli technickým problémům ty první roky nebyly tak úspěšné. Nyní máme však novou generaci geolokátorů, které obsahují čidlo, a ty nás informují nejen o tlaku a teplotě, ale i o poloze. S jeho pomocí můžeme pak zpětně vypočítat v jaké výšce pták letěl.
Podepisují se na Vašem výzkumu negativní vlivy, jako například globální oteplování či změna krajiny? Jak se to projevuje?
Podepisuje se to. A to je přesně ten důvod, proč dělám migraci ptáků na celé řadě druhů, protože si uvědomuji, že časem tu už nemusí být. Jejich populace by se mohla snížit natolik, že už bychom nedovedli pochopit, co se s daným druhem stalo. A těchto příhod máme s kolegy hned několik. Například takový ikonický druh slavík modráček tundrový, který donedávna hnízdil v Krkonoších, je dnes na pokraji vyhynutí. My jsme měli to štěstí, že jsme díky geolokátorům ze dvou jedinců získali údaje o jejich zimovištích. Zjistili jsme, že zimují v Indii a bylo pro nás velice zajímavé, že neletí do Afriky. Ale dnes už by nebylo možné udělat takovou studii. Dalším příkladem je ťuhýk menší, který v Česku vyhynul před 50 lety. Stále se však vyskytuje na Slovensku, kde je teď vázaný na staré vysokokmenné hrušky. Bohužel kvůli extenzivnímu zemědělství se krajina mění, takže víme s kolegy, že tento druh tam za nějakých patnáct let už skoro nebude. Člověk se to pokouší takto zdokumentovat, ale někdy je to smutné.
Co myslíte, že by Vaše výsledky mohly přinést?
Údaje z výzkumu by nám mohly pomoct pochopit, proč se populace ptáků snižují. Ono se to nezdá, ale my přírodovědci vidíme strašnou změnu v krajině a úbytek u celé řady druhů, které byli v minulosti běžné. Také doufáme, že by pak bylo možné vyvinout lepší ochranářskou aktivitu, když bychom porozuměli cyklu daného ptáka od hnízdění až po zimoviště. Skoro si připadám jako na politické úrovni, protože to je daleká hudba.
Zmiňoval jste se o spolupracovnících. Chtěla bych se zeptat, kdo s Vámi na tomto výzkumu ještě pracuje?
Spolupráce je velmi pestrá, protože bez týmové práce by se nedalo udělat nic. Setkávám se s velkým množstvím úžasných lidí a jejich práce si nesmírně vážním. Buď jsou to lidé z univerzitních nebo akademických pracovišť, ale často s námi také spolupracují i amatérští ornitologové, kteří to dělají ve svém volném čase. Například mám i letitou spolupráci s kolegy ze Švýcarska z Ornitologického institutu v Sempachu. Co se týče tuzemska, tak pracuji s kolegy z Univerzity Palackého v Olomouci, také s Akademií věd, Univerzitou Karlovou ale i s různými muzei. Dokonce jsem i v kontaktu se slovenskou Akadémiou vied.
Ráda bych se ještě vrátila k těm druhům ptáků. Zmiňoval jste se, že děláte na různých druzích, ale těch je určitě nespočet. Proto by mě zajímalo, jestli se tedy zabýváte všemi skupinami nebo se Váš výzkum zaměřuje pouze na jednu?
Dělám hlavně pěvce, protože jsou malí. Konkrétně se bavíme o druzích pohybující se od 10 do 100 gramů, a to je vlastně moje pole působnosti. Pro mě jsou pěvci taková modelová skupina, jsou ideální a dobře uchopitelní. Zároveň mým lákadlem jsou právě ty méně známé druhy, protože víme o jejich tahu velmi málo. Sice máme nějaká pozorování ze zimovišť, takže jsou zde přibližné odhady, ale vůbec nevíme, kudy se tam ti ptáci dostanou. Už jen toto vědět je pro mě taková výzva.
Narazil jste během svého bádání na něco, co Vás překvapilo nebo zaujalo?
S každým druhem odhalíme vždy něco nového a já se vždy na to moc těším. Největší překvapení bylo tuším v roce 2013, kdy jsme se s kolegou dívali na nějaká data z lejsků. Byly to právě ty profily světla z geolokátorů a bylo nám divné, že dvakrát do roka přibližně na tři dny byla intenzita světla v průběhu dne strašně vysoká. Díky tomu jsme zjistili, že drobní pěvci přelétávají Saharu nonstop. Oni vzlétnou z jihu Itálie, přeletí Středozemní moře a Saharu, a nakonec se zastaví až někde v Sahelu. Byl to pro nás obrovský šok, protože ptáček, který má dvanáct gramů, byl schopen létat nepřetržitě sedmdesát hodin. Odhalení tohoto nonstop letu u malých ptáků byla pecka. Říkali jsme si, že to není možné. Teoretické modely od jiných odborníků ukazovaly, že pták při dvanácti gramech by spotřeboval obrovské množství vody a tuku, ale očividně jsou toho schopni. A to díky tomu, že nad tou Saharou vzlétávají výš, kde je nižší teplota, tudíž neztratí tolik vody.
Navíc je známo, že se Sahara rozšiřuje. Podepisuje se to i na migraci těch ptáků?
Ano, Sahara se rozšiřuje, takže se dost spekuluje nad tím, že za poklesy druhů, které odlétají zimovat do Sahelu, může být právě desertifikace.I přesto je to úctyhodná cesta, kterou musí tak malý tvor vykonat. Člověk si sice řekne, že ptáci letí zimovat do Afriky, ale už se nezamyslí nad tou vzdáleností, kterou musí pták překonat. Jsou to tisíce kilometrů. Někteří letí zimovat do západní Afriky, tak to je běžně pět tisíc kilometrů. Ale třeba ťuhýci, kteří míří až na jih, tak to se bavíme o devíti tisíc a často se nevydají přímou cestou, ale dělají tzv. detours. To znamená, že jdou obloukem přes Arabský poloostrov, než aby přeletěli Středozemní moře. To jsou tak dva tisíce kilometrů k tomu a ke všemu musí tyto cesty podniknout několikrát za život.
Na závěr bych se Vás chtěla zeptat, co byste vyřídil společnosti, která není tolik zasvěcená do tohoto tématu. Proč by se podle Vás také měli zajímat o tuto problematiku?
Záleží, jak se na to člověk dívá, ale každý živočišný i rostlinný druh má své místo na tomto světě, protože v něm plní nějakou funkci. Často se stává, že až když přijdeme o nějaký druh, tak zpětně zjistíme ty škody, které byly tím napáchané. My lidé všechno rádi převádíme na nějaké praktické využití, a to je strašně nebezpečné. Sami se tím stavíme do role, že bychom my měli určovat, co je pro Zemi dobré a co ne. A bez nějakého monitorování jsme jen těžko schopni porozumět tomu, co jsme jako společnost napáchali na těch živočiších. Možná bych mohl politicky říct, že když se tomu nebudeme věnovat, tak nám v přírodě nebude nic zpívat. A třeba ten zpěv toho skřivana na poli mají lidi rádi a málokdo si uvědomuje, že ti skřivani za posledních třicet let ubyli. Myslím si, že člověk by neměl být ignorant ke svému prostředí, protože je to cesta do záhuby.
