Aneta Nekvindová 
Hned na začátku stojím před Sophiinou volbou – České dráhy, nebo RegioJet? Žlutý vlak je povinně místenkový, takže mě nečeká hodinový rozhovor s nějakou zmatenou babičkou, která cestuje bez místenky a v úplně narvaném voze pro jistotu obsadí i druhou sedačku, protože ta rajčata z Kauflandu si taky zaslouží příjemnou jízdu. Takže ne, igelitka zůstane na sedačce a já si s místenkou můžu jít sednou třeba na záchod. V RegioJetu navíc dostanu vodu zdarma a v dnešní době se počítá každá koruna. Vše se tedy zdá být křišťálově jasné. RegioJete, volím si Tebe!
Opravdu nevím, kde udělali pánové vývojáři chybu, ale ta jejich aplikace prostě nefunguje. Hrajeme spolu takovou hru – já na ni zuřivě ťukám a ona mi zatvrzele tvrdí, že nejsem připojená k internetu. Nakonec ale o pět minut a dva hysterické záchvaty zuřivosti později mám místo ve vlaku na trase Košice – Praha. Zatímco stepuji na olomouckém nádraží a těším se, až budu konečně doma, začíná mému vlaku pomalu, ale jistě naskakovat zpoždění.
O chvíli později se halou rozezní nezaměnitelný monotónní hlas: „Prosím pozor, hlášení o zpoždění vlaku. Vlak RJ bude opožděn o třicet minut. Očekávaná doba zpoždění se může změnit. Vlak je opožděn z důvodu pozdního odjezdu ze zahraničí.“ To nemohli z toho zahraničí vyjet dřív; chce se mi řvát na celou halou. Ne, brynzové halušky teď nějakou dobu nebudu moct ani cítit.
Jelikož je nad slunce jasnější, že očekávaná doba zpoždění se měnit bude a asi není třeba zmiňovat na jakou stranu, znovu se pouštím do souboje s aplikací, abych jízdenku s velkou slávou zase vrátila. Nedá se nic dělat, právě jsem překročila Rubikon. Kostky jsou vrženy, pojedu Českými drahami. Doufám, že dojedu ještě dneska.
Přicházím na nástupiště, kam vlak (snad) přijede a s pohledem upřeným na nebe (opravdu na nebe, jelikož nad místem, kde stojím, někdo urval kus střechy) se modlím, abych zase neskončila v kupé. S lehkým pocitem děsu kontroluji aplikaci a ta červeně vyvedená slova Mimořádné řazení na mě působí jako červený hadr na býka. Snažím se to nějak rozdýchat, rozčilování mi bude platné asi tak jako veverce louskáček. Zkontroluji čas, už jsme měli být v České Třebové. To jsou celé ČD – času dost.
Konečně v dálce zřím můj vlak, nutno ovšem podotknout, že bych si předtím stihla dvakrát zajít na kafe, ale jelikož zpoždění svědomitě naskakovalo po pěti minutách, byla jsem po celou tu dobu naplno ponořená do psychologické hry Každých pět minut doufej, že už konečně odjedeš.
Moje nejčernější obavy se bohužel naplnily, moje místenka byla přesunuta do kupé, ve kterém na šesti sedačkách sedí sedm lidí a pes. Jelikož opravdu nemám náladu ani energii se s těmi lidmi handrkovat, že tam někde bych měla mít místenku já, frustrovaně se otočím na patě a jdu si hledat volné místo. O tři vagóny a nespočet narvaných kupé později rezignovaně otevírám dveře s infantilním obrázkem. Snad to v tom dětském kupé nějak přetrpím.
Sednu si vedle nějakého staršího pána a maminky s malým chlapečkem, a zatímco unaveně oddechuji, moje mysl přemýšlí, jestli ten smrad vychází ze zplodin, které náš vlak produkuje (ať žije ekologie), nebo z toho nevinně se tvářícího tvorečka, který mi slintá na kabát. Vlak se mezi tím již dal do pohybu, ale jedeme tak pomalu, že jestli ještě trochu zpomalíme, tak asi začneme couvat. Opět se musím pousmát nad zkratkou ČD – časem dojedem.
Za půl hodiny nečekaně zastavujeme, samozřejmě že zrovna na místě, kde není signál. Hlas z reproduktoru mě obšťastní informací, že vlak mimořádně zastavil z důvodu výluky. Tak to tedy díky za informaci, Sherlocku. Pán, který sedí vedle, si začne stěžovat, že za jeho mládí se tohle nestávalo. Když na něj tak koukám, musím mu dát za pravdu – tehdy ještě jezdily koňské povozy.
Mám pocit, jako by se ze světa ztratilo všechno štěstí a mozkomor už otevírá dveře do našeho kupé. Aha, tak to je jen paní průvodčí, ale tváří se asi tak stejně mile jako ten mozkomor. Když jí ukazuji jízdenku, musím se sama sebe ptát, jak je možné, že za něco takové jim mám ještě platit. Naštěstí se vlak dá zase brzy do pohybu. Aktualizuji GRAPP (kdo ho při cestování nepoužívá, jako by nežil), jen abych s hrůzou zjistila, že na základě fyzikálních zákonů nemám šanci stihnout přípoj.
Doporučila bych všem vědcům, kteří se zabývají cestováním časem, aby přestali zkoumat červí díry a zkusili cestovat Českými drahami. Nervózně podupávám nohou, očima tlačím náš vlak k nástupišti a v duchu se připravuji na sprint k dalšímu vlaku, který před minutou odjel. Vlak konečně zastavuje a já rychlostí světla běžím k mému přípoji. Ze srdce mi spadne kámen o velikosti Hagrida, když dnes už podruhé dosedám na prosezenou sedačku. Nakonec jsem nemusela ani tak spěchat, vyjíždíme s desetiminutovým zpožděním. Lidi na mě divně koukají, asi mají pocit, že za to můžu já. Nebo mi možná vyrostlo třetí oko. Je mi to fuk, hlavně že už tu frašku budu mít brzo za sebou.
Když se mě pak někdo doma zeptá, jakou jsem měla cestu, jen si povzdechnu a celá znavená si jdu vybalit věci. Nikdy bych neřekla, že cestování může být tak intenzivní zážitek. Už teď se začínám mentálně připravovat na to, až si to v pondělí pro velký úspěch zase zopakuji.
