Veronika Špačková 
Začneme ale hezky od začátku, tedy pohovorem. Na přijímací řízení jsem nastoupila sebevědomě a beze strachu. Ne, samozřejmě mé sebevědomí kleslo už v momentě překročení prvního prahu, nebo lépe řečeno při projití první hradní branou. V hlavě jsem si skládala všemožné i nemožné otázky, na které bych mohla být dotázána, ale moje perfektně připravené odpovědi jakoby zůstaly ležet doma na stole. Když na mě paní kastelánka vyrukovala s otázkou: „Jak by podle vás měl vypadat perfektní průvodce?“. Polkla jsem obrovský knedlík v krku a něco ze sebe vypravila. Nemyslím si, že by to bylo něco duchaplného, ale vedení se to asi líbilo, protože o pár dní později mi přišel ten pověstný e-mail s verdiktem ,,Přijata.“
Už po pár týdnech na této pracovní pozici jsem ale začala zjišťovat jeden zásadní fakt a to ten, že i z nadprůměrně inteligentního člověka se při projití první hradní brány stává primitivní lidoop. Bohužel hradní brány pak návštěvníka čekají ještě čtyři a zdá se, jako by mu každá z nich na chytrosti jen ubírala.
Někteří lidé jsou ještě zvladatelní na pokladně při nákupu lístků, někdy dokonce působí až normálně, troufám si říct. První problém ale ve většině případů nastává už před začátkem prohlídky - úschovna batohů. To prokleté místo.
Boj začne ve chvíli, kdy průvodce zahlásí větu: ,,Poprosím teď všechny návštěvníky, kteří mají na zádech batohy, batůžky a vaky, aby si je dali k nám do úschovny.“
Maminky, které v batůžku mají schované plenky, dětský pudr a snad celý přebalovací pult, se začnou rozhořčovat, že na zádech mají plnou výbavu pro případ, že by se jejich děťátku stala nějaká nehoda. V tu chvíli se mi hlavou honí jediná představa - pohotová maminka pokládá své dítě na jídelní stůl v Rytířském sále a začíná přebalovat. Nebo mají v plánu odskočit si v takovém případě do hraběnčiny koupelny a plenky odhodit do prevétu? Kdo ví.
Další skupinou, která své batohy střeží jako oko v hlavě, jsou ti přemilí důchodci. Ti, kteří se na vás koukají přes centimetr tlustá sklíčka na brýlích, usmívají se svým bezzubým úsměvem a po chvíli vám sdělí, že vypadáte úplně stejně jako jejich třetí vnučka. Ta milá babička se ale rázem změní v krutou čarodějnici, když se pokusíte sebrat jí její batoh. Člověk by nevěřil, jak taková stařenka dokáže rozhazovat rukama, div vás neuhodí holí. V mžiku začne vám i všem potenciálním zlodějům okolo vysvětlovat, že ten batoh nedá z ruky, jelikož v něm má všechny své doklady, v peněžence přesně 7456 korun českých, čtyři zlaté cihly, pět diamantů a v té malé zadní kapsičce vlevo je dokonce i papírek s kódem k jejímu trezoru v obýváku. Myslím si, že v tuhle chvíli půlka skupiny nepřemýšlí nad ničím jiným, než jak si zapamatovat, kam milá stařenka batoh ukládá, aby se k němu později dostali dřív než ona.
Po tom, co přemluvíte starostlivou maminku a zpacifikujete stařenku, můžete jít do hradu. Asi ani nebudu nějak zvlášť zmiňovat, že lístky, které se před vstupem do hradu kontrolují, půlka návštěvníků nemá. I přes předchozí upozornění od průvodce je totiž nechali v batozích. Ještě před začátkem prohlídky proběhne menší upozornění. Návštěvníci jsou v této úvodní řeči žádáni, aby se nedotýkali vystavených exponátů, nesedali si na nábytek, neotírali se o zdi a chodili pouze po kobercích. Zároveň průvodce upozorní fotografy, kteří oběma rukama svírají to obrovské dělo s bleskem, že fotografování je povoleno, ale pouze bez blesku.
Při vstupu do prvního sálu ale vždy zafunguje nějaká hradní magie a lidé najednou zapomenou klíčová slova a informace. Co je to koberec. Jak se vypíná blesk na jejich fotoaparátu. Jejich nohy najednou přestávají fungovat, takže si už po prvních pěti minutách výkladu musí posedat na lavice z 15. Století, a ti, na které nezbylo místo, se opřou o omítku ze století 13.
Během prohlídky pak průvodce musí překonávat další podobné strasti a odpovídat na otázky. Zajisté, člověk si řekne: „Vždyť je to přece vaše práce.“ A já nemohu jinak než souhlasit. Ale když se vás pochybný strejda s kalhotami v půlce pozadí už po dvacáté sedmé zeptá, jestli i tahle židle je původní, stejně jako těch dvacet šest předchozích, začíná vám z toho už trochu jít hlava kolem.
Váš výklad pak doprovází otázky typu: „Ze kterého století pochází tenhle gobelín z roku 1575?“ Nebo se ukáže nějaký vtipálek, kterého nejvíc zajímá, jestli i vy jste původní. Velmi originální vtip.
Nekonečnou agonií však zůstávají děti. Ať už ty čůrající, nebo ty plačící. Anebo ty, které si nutně potřebují vše osahat, a jejich rodiče je u toho ještě nadšeně fotí.
Být průvodcem je náročné. Psychicky, ale i fyzicky. Protože když máte denně zdolat přes 4000 schodů, lýtka se vám zapalují jako nic. Alespoň se v té práci nenudíme a ušetříme za permanentku do fitka.
Heslem tedy zůstává: „Hlavně se z toho nezbláznit!“
