Jiří Kalát Zdeněk Hamřík začal. Jelikož písně tohoto člověka neznám, bylo pro mne velkou neznámou, co přijde. Bylo toho dost. Nepatřím sice mezi velké ochránce českého jazyka, ale pokud někdo zpívá česky, je to hudba pro moji duši. Citlivé texty doprovázené bravurní hrou na kytaru mně přesvědčili, že tento večer nebude ztracený. Hra a zpěv nejsou jedinými Hamříkovými plusy, jeho improvizace mezi jednotlivými písněmi, byly vtipné, přesné a nehrané.
Malou skvrnkou na jinak dokonalé večerní náladě byla prodloužená přestávka. Což i někteří návštěvnicí vyjádřili skoro neslyšitelnými poznámkami.
„Hraji, abych byl šťastný, a občas se zapomenu a nemohu skončit“, pronesl během koncertu Mark. Tím by se dal popsat celý jeho výstup. Láska k muzice vyplývala z každého tónu kytary nebo slova písně. Těch bylo v první části několik, doplnil je i příběhy z ostatních koncertů. Mark nebyl v Olomouci a vůbec v Čechách poprvé, to se kladně projevilo na používání mnoha českých slov v jeho angličtině. Geary si hrál nejenom s kytarou, ale i s celým publikem, což vyvrcholilo jeho prvním odchodem do zákulisí. Vytvořil tónovou smyčku, do té zapojil obecenstvo luskáním, napil se čaje a odešel. Lidé si tuto „nedokončenou“ nenechali líbit a tak potlesk přivedl zpěváka na pódium zpět. Po několika písních si zazpíval i s kamarádkou Markétou, která byla v publiku.
Poslední písně zazpívali Zdeněk a Mark společně, zde se trošku projevilo, kdo v tu chvíli dvojici vede a kdo umí rozvášnit dav. Rozproudili ho natolik, že i několik minut po odchodu obou umělců se je lidé snažil přivolat. Nakonec neúspěšně. Není se čemu divit, bylo deset minut před jedenáctou a koncert trval déle než tři hodiny. Očividně se Mark opět zapomněl a stálo to za to.
