Lukáš Jakubíček 
Svou profesionální trenérskou kariéru začal v roce 2004 a rovnou u juniorské hokejové reprezentace. Předtím trénoval pouze druhou ligu a mládežnické soutěže. „V té době jsem byl dvanáctým rokem trenérem Jaromíra Jágra. Díky tomu jsem byl součástí realizačního týmu reprezentace,“ uvádí šedesátiletý rodák z Českého Krumlova a dodává: „Byl jsem jeden z mála lidí, kteří se pohybovali v NHL. Byl jsem v kabinách a viděl jsem nové tréninkové metody a přístupy.“ To byl jeden z důvodů, proč jej trenér Alois Hadamczik angažoval jako svého asistenta na Mistrovství světa juniorů 2004, odkud se ve stejném roce přemístil do realizačního týmu mužské reprezentace ke Slavomíru Lenerovi.
Na domácím světovém šampionátu 2004 český tým neprohrál v základní skupině ani jedno utkání, přesto vypadl už ve čtvrtfinále s USA po samostatných nájezdech. „To, jak celá hala po penaltách ztichla, na mě udělalo velký dojem,“ vzpomíná po dvaceti letech na smolný konec turnaje. Hlavního trenéra Lenera měl na střídačce národního týmu nahradit Ivan Hlinka, který však byl v srpnu téhož roku účastníkem dopravní nehody, kterou nepřežil. Na pozici trenéra kvůli tomu nastoupil Vladimír Růžička, který při skládání týmu nejbližších spolupracovníků rovněž ukázal na Jelínka. „Já jsem byl už v realizačním týmu Ivana Hlinky jako kondiční trenér a Vláďa mě jenom posunul do role asistenta,“ upřesňuje dnes již bývalý trenér.
Na následujícím „zlatém“ Mistrovství světa 2005 ve Vídni nastala raritní situace. Téměř na den přesně po roce se opět utkala ve čtvrtfinále Česká republika s týmem USA, zápas opět skončil 2:2, opět rozhodovaly samostatné nájezdy. V poslední sérii se proti sobě znovu postavili Andy Roach a Tomáš Vokoun. Nabízí se, že už tenkrát mohl Jelínek využít své zkušenosti mentálního kouče. „V tom okamžiku není na takové věci čas. Když zazní klakson a je konec zápasu, mámeakorát čas nominovat hráče, kteří pojedou a říct dvě tři věty,“ vyvrací tuto myšlenku tehdejší asistent trenéra.
Díky výluce v NHL mohlo na turnaji v roce 2005 nastoupit velké množství hráčů nastupujících v nejlepší lize světa. Jelínek však vzpomíná, že nebylo těžké ukočírovat ega velkých hvězd. „Všichni kluci si tenkrát předsevzali, že titul získají pro Ivana. Hráči si něco slíbili a řekli, že kdo bude mít možnost a bude zdravý, pojede na mistrovství. Tenkrát byla opravdu cítit soudržnost týmu, dokonce jsme na dresech a teplákových soupravách měli jednadvacítku na památku Ivana Hlinky.“ Hráči si stanovili cíl vyhrát zlatou medaili pro svého bývalého trenéra, což byl pravděpodobně nejdůležitější klíč k úspěchu.
V roce 2018, po několika dalších trenérských štacích, například ve Spartě, Mladé Boleslavi a Českých Budějovicích, se Jelínek rozhodl ukončit svou trenérskou kariéru a stal se z něj mentální kouč. Nespolupracuje pouze se sportovci, ale také například s různými firmami. „Paralely mezi těmito prostředími jsou daleko větší, než si lidé uvědomují. V byznysu i vevrcholovém sportu budujete týmy, tlačíte na výkony a jde tam o peníze,“ srovnává dvě na první pohled odlišná prostředí. Zároveň vyučuje na vysoké škole a pořádá různé přednášky a semináře zaměřené na práci s myšlenkami a osobní rozvoj.
Jelínek často zmiňuje, že důležitost mentálního koučinku spočívá v práci s myšlenkami nechtěnými. Takové myšlenky se do mysli člověka dostávají „bez pozvání“ a následně kazí cíle a život daného jedince. Příkladem myšlenky nechtěné může být situace, kdy sportovec ví, že má na olympiádě spát, ale přicházejí mu do hlavy myšlenky – nevystartuj pozdě z bloku, přijdeš o sponzory, je to tvoje poslední olympiáda a když ti to nevyjde, nikdy už tě nevezmou. Většina lidí takové myšlenky samozřejmě nechce. Mentální kouč by měl dokázat člověka zbavit obav a strachu, který se obvykle týká neúspěchu a sebepodceňování, respektive jej naučit, jak pracovat s vlastními myšlenkami, aby je dotyčný mohl vytěsnit sám.
V současnosti Jelínkovi sice chybí napětí ze zápasů, ale nechybí mu na tolik, aby pro něj obětoval mentální koučink. Nabídky na trénování obdržel i po konci v Českých Budějovicích. „Jednu nabídku jsem měl dokonce ještě letos. Ze začátku jsem nabídky velmi zvažoval, ale uvědomil jsem si, že to, co bych tímto rozhodnutím ztratil, mi nenahradí ani pozitiva trénování,“ říká. O co všechno by vlastně přišel? „Ztratil bych vhled do jiných sportů, možnost jezdit s tenisty na turnaje nebo intenzivně učit na vysoké škole. Zase bych byl uzavřený v prostředí vrcholového hokeje, kterého jsem si za ta léta užil opravdu hodně.“ Napětí ze střídačky si nyní nahrazuje tím, že spolupracuje s různými extraligovými týmy. V nedávno skončené sezóně to byly Pardubice, které postoupily až do finále, kde prohrály s Třincem.
Článek je součástí souboru textů vypracovaných v rámci samostatného projektu. Text glosující oblast trenérství v České republice najdete zde.
