ne., 23. duben 2023 19:28

„Hudba je jazyk, který používám, abych vyjádřila své emoce,“ říká talentovaná klavíristka

Ilustrační foto Ilustrační foto Zdroj: ČT edu
Natálie Niesytová není jen studentkou Univerzity Palackého, ale také nadanou klavíristkou. V tomto rozhovoru promluvila o tom, jak s hudbou začala, co pro ni hudba znamená, jaké je pro ni hrát před lidmi a dalších tématech.

Co pro Vás znamená hudba? Jakou roli hraje ve Vašem životě?

Hudba pro mě znamená všechno. Je to má priorita. V mém životě hraje velkou roli, protože jsem schopná hudbou vyjádřit mnoho věcí. Je to jazyk, který používám, abych vyjádřila své emoce. Je pro mě snazší emoce zahrát nebo se odkázat na nějakou skladbu, než je popsat slovy. Pro mě je to forma jazyka.

Od kolika let hrajete na klavír? Jaké byly Vaše začátky?

Nepatřím k těm zázračným dětem, které by ve třech letech už seděly u klavíru a preludovaly nebo si skládaly vlastní hudbu. Celkově ten pojem moc nemám ráda. Myslím si, že zázračné děti neexistují.

K hudbě jsem se dostala náhodou trochu oklikou, protože jednou, když mi bylo osm, k nám do školy přišla paní učitelka zpěvu, která učila na základní umělecké škole a říkala, že u nás bude dělat nábor, a že si poslechne každého, kdo za ní přijde. Já za ní tehdy přišla a ona mi řekla, že mám moc krásný hlas, a že by to se mnou chtěla zkusit. Takže jsem prvně začala zpívat. Bavilo mě to a naplňovalo.

Čím jsem byla starší, bylo potřeba se i nějak ukázat. Musela jsem absolvovat určitá vystoupení. Na hraní doprovodu už pak nestačila má paní učitelka, takže mě začala doprovázet klavíristka právě ze základní umělecké školy. Tam to všechno začalo. Viděla jsem, jak hraje na ten klavír, který jsem do té doby znala jen jako doprovodný nástroj k mému zpěvu. Jak doprovody začínaly být složitější a už to nebylo jen o akordických značkách, případně o nějaké lehké, jednoduché melodii, tak se mi hra na klavír začala líbit. Přestala jsem vnímat svůj hlas a začala jsem vnímat ten nástroj.

Byl to určitý vývoj, než jsem se dopracovala k tomu, že mě ten nástroj začal zajímat. Že začnu hrát jsem se rozhodla asi ve dvanácti letech. Začala jsem tedy poměrně pozdě. Od začátku jsem se posouvala hodně rychle hlavně kvůli tomu, že jsem byla starší a nezačínala jsem hrát třeba v šesti nebo sedmi letech, jak děti běžně začínají.

Říkala jste, že už máte za sebou nějaká vystoupení. Jaká?

Minulý rok jsem už měla svůj oficiálně první stoprocentní koncert na základní umělecké škole, na kterém jsem celou hodinu vystupovala sama. Chvíli tam byla ještě druhá klavíristka, která se mnou asi pět nebo šest minut z té hodiny hrála čtyřručně. Bylo to úžasné, protože jsem předváděla, co jsem se za celou tu dobu naučila. Byl to moment, kdy jsem zjistila, že nejsem nervózní z vystupování před lidmi a že si to užívám. Líbí se mi, když lidé tleskají nebo když pochopí, co jsem tou skladbou chtěla říct.

Těch vystoupení jinak bylo opravdu hodně, ale všechno to byly koncerty, na kterých jsem neúčinkovala sama.

Jak často cvičíte?

Teď už necvičím tak často jako dřív, kdy jsem dokázala cvičit i pět nebo šest hodin denně. K tomu mi tehdy docela hodně pomohla pandemie, protože škola byla třeba jen do dvanácti, takže jsem odpoledne mívala volné. Teď mám více školy a jinačí repertoár, takže už to není tak často. Když se k hraní dostanu, tak ale pořád hraji dlouho, třeba čtyři hodiny, když můžu.

Máte raději spíše klasickou nebo současnou hudbu?

Jsem klasik, mám ráda klasickou hudbu. Nejsem na ní odchovaná, ale začala se mi líbit sama o sobě. Je mi líto na tak úžasném nástroji jako je klavír hrát něco pro běžného posluchače lépe snesitelného. Je mi líto, kolik skladatelů klasické hudby je nepochopených, protože jsou příliš nároční pro publikum. Snažím se svým žákům, ale i kamarádům předávat to, že klasická hudba má smysl, a že je krásná. Je vlastně jen strašně těžké přijít na to, že je krásná. Člověk se jí musí věnovat, aby ji pochopil.

Současná hudba mi ale nevadí. Mám ráda ABBU, Nirvanu, Janis Joplin, jejíž hlas mi nahání husí kůži pokaždé, když ho slyším. Mám ráda všechno možné. Není to tak, že bych byla omezená čistě na klasickou hudbu, ale je pro mě zkrátka na prvním místě, protože mám jako posluchač ráda, když je ta hudba těžká nebo když už není jen o pěti akordech. Ale tím neříkám, že nemám ráda současnou hudbu.

Jde mi o to, že mi hudba musí něco předat. A většinou je to ta klasická.

Který z hudebníků je Váš oblíbený? Proč?

Těch je hodně. V poslední době to je Johann Sebastian Bach hlavně díky jeho dílu „Goldbergovy variace“. Je to skladba, kterou psal v posledních letech svého života, a je to jedna z mála skladeb, které vyšly za jeho života. Dlouho jsem nedokázala Bacha pochopit. Bylo to asi tím, že jsem byla mladá, nebyla jsem vyzrálá. K Bachovi totiž musíte dospět. Není tak lehce pochopitelný jako třeba Mozart. Tu Bachovu myšlenku, jeho přesah a enormní genialitu, kterou v sobě měl a dokázal ji předat lidem, jsem začala vnímat až v pozdějším věku. Možná je to i tím, že jsem si o něm o dost více četla a že jsme se o něm i učili. Jeho hudba mi začala dávat smysl, na který jsem si ale musela přijít sama. Jednou bych si Goldbergovy variace ráda zahrála na absolventském koncertu.

Pak je to ještě Leoš Janáček, protože jeho život je neskutečně zajímavý – jak psal, proč tak psal, že vlastně úplně předehnal svou dobu. Byl průkopníkem sonáty. Jeho život je neuvěřitelný a občas si připadám, jako bych ho prožívala s ním.

Z dalších umělců jsou mí oblíbení ještě Sergej Rachmaninov nebo Bedřich Smetana.

Hrajete pouze již existující hudbu nebo i sama tvoříte?

Tvořím. Je to většinou spíš takové období, které přichází s nějakou velmi emocionální událostí, která se v mém životě stala. Teď už tak moc netvořím, protože na to není dost času a ani chuť. Něco v šuplíku ale mám. Není toho mnoho a slyšelo to málo lidí. Většinou jsem to ani neukazovala, protože se mi to pořád nezdálo dobré.

Primárně hraji hudbu, která už byla napsána. Snažím se ji lidem interpretovat a předat.

Vy také učíte. Jaké je pracovat s dětmi ve spojitosti s hudbou?

Ano, učím děti, ale i dospělé na základní umělecké škole a v domě dětí a mládeže přípravku, klávesy a klavír. V přípravce učím děti, které ještě řádně nemohou navštěvovat základní uměleckou školu – takže děti ze školky. Tam se spolu začínáme o hudbě bavit. Není to pro mě úplně ono. Na klávesy pak učím děti v rozmezí od sedmi do deseti let. Tam je to zajímavější.

Přijde mi, že dnešní děti jsou líné. Nechce se jim poznávat a přemýšlet o té hudbě a nechce se jim pracovat. Bohužel je tomu tak a úplně to nezměním. Je to tím, jaká je doba. Celkově úroveň žáků šla hodně dolů. Bavili jsme se o tom i s řadou mých kolegů už víckrát. Je mi to strašně líto. Ráda bych je zase nastartovala k tomu, aby měli do toho stejnou vášeň a chuť, jako jsem měla já. Někdy je to spojené i s přístupem rodičů, kteří by měli být těmi, kdo by měl v začátcích tomu dítěti pomoci a říct mu: „Hele, pojď, jdeš cvičit na deset minut.“

Myslím si ale, že dětem, které mám teď, jsem ukázala to, že když budou cvičit, tak to půjde a budou hrát hezky – že nebudou jen dva měsíce bez výsledku hrát to samé. Myslím si, že jsem tu jejich nechuť ke cvičení dokázala odbourat. Mám neskutečnou radost, když přicházím na hodinu a děti jsou schopné mi zahrát bez toho, abychom se na to před tím koukli spolu. Pro mě je priorita jim ukázat, že ta hudba je krásná a že to jde, ale musí na sobě pracovat.

Mezi lidmi, které učím hrát na klavír, jsou pak například i čtyřicátníci. Tam už jde o to, že to ti lidé chtějí dělat. Tohle mě baví, protože je hraní už jejich zájem, ne něco, do čeho by je někdo nutil jako u dětí, a můžeme se spolu bavit o hudbě.

Zobrazeno 375 krát
Naposledy upraveno: po., 24. duben 2023 14:40
Pro psaní komentářů se přihlaste