so., 17. prosinec 2016 18:22

Iluze prázdných činů aneb jeden z pohledů na "Knihu" Michela Fabera

Kniha zvláštních nových věcí/ Michel Faber Kniha zvláštních nových věcí/ Michel Faber Zdroj: vlastní fotografie
Faberova Kniha by mohla být pokládána za nepřímé varování. Varování lidstva před sebou samým. I když by bylo možná příhodnější napsat varování světa před lidmi. Stejně tak by se na ni dalo nahlížet jako na výpověď zfanatizovaného narkomana, který vám v průběhu děje podsouvá jeho postoje a to, jak byste asi měli vnímat "realitu". Tenhle příběh nabízí až příliš mnoho výkladů a lhala bych, kdybych napsala, že se nebavím u jejich objevování.

V povrchovější interpretaci příběhu jde o bývalého bezdomovce, který kromě domova nalezl také útočiště v podobě božího odpuštění. V Peterově životě nejde jen o pouhé ponaučení se z chyb. Pod rouškou nápadného neštěstí se dá vyčíst spousta dalších, těch nevtíravých, dalekosáhlejších tragických dopadů. A pro tentokrát ne nutně pro jednotlivce jako je Peter, ale pro lidstvo jako mnohem větší celek.

Člověk by řekl, že hlavní postava s takovou životní story už jen odžije pár spokojených let a nic zvláštního ho jakživ nepotká. Peter je však přijat tajnůstkářským USICEM na post misionáře na jedné ze sousedních galaxií a záhy je přepraven tzv. Skokem na místo svého působení. Kromě zatěžkávací zkoušky, kterou musí podstoupit díky dlouhodobému odloučení od své ženy, se musí potýkat s více či méně příjemnými kolegy, vytvářejícími přinejmenším hodně zvláštní komunitu nové generace inženýrů a techniků na území, které ani zdaleka Zemi nepřipomíná. A to jsme se nedostali k obyvatelům samotného "území", kteří již Petera s nadšením očekávají.

Peter je v celém příběhu zobrazován jako hodná, napravená duše, která nemá zlé myšlenky, je neškodná. Když ale obrazně listujete zpět jeho postojem, činy a rozhodnutími, mírumilovná postava se změní ve fanatika na entou. Díky tomu, že můžeme číst v jeho myšlenkách je zřejmé, že se sám nyní vidí v těch nejbělejších barvách. „Pokud se zhostíme svého úkolu správně, vytvoříme lidi, kteří nechtějí páchat zlo.″ Tahle jeho věta je nenápadně vsunuta mezi prvních pár kapitol a vypadá, jakoby se tam dostala omylem. Její opodstatnění je ale zřejmé, až doznáme pokračování Peterovo (nebo Peterových podvědomých) šlépějí.

Kniha sama nezmiňuje, že by lidé ztratili víru v Boha. Zmiňuje ale pohromy, které připomínají boží tresty za lidské přešlapy. Mám pocit, že autor reflektuje svou dobu a s ní si pohrává, ale nestranně. Nechává nás vybrat. Jaký postoj se však dá zaujmout? Máme na výběr? Odpovědi buď najdete mezi řádky tohoto hlubokého příběhu nebo se budete muset spokojit s nepřímými náznaky možností volby.

„...je to zkoumání hor, které víra přenáší, i hor, jimiž už víra nepohne,″ napsal v recenzi ke knize David Mitchell, autor románu Atlas mraků.

Román získal v roce 2015 Cenu ondřejského kříže za nejlepší knihu roku a objevil se ve výběrech nejlepších knih roku 2014 deníků International New York Times, Guardian, Independent a Observer.

Zobrazeno 1792 krát
Naposledy upraveno: čt., 22. prosinec 2016 12:31

Související články

Pro psaní komentářů se přihlaste