Datum výročí se blíží a pořádání různých programů poukazujících na 17. listopad už dávno začalo. Jednou z akcí, připomínající nejen den cinkajících klíčů, ale potažmo celou komunistickou éru, je i výstava dokumentárních fotografií nazvaná Tenkrát na Východě, Češi očima fotografů 1948 - 1989. Místem konání je Dům U Kamenného zvonu v Praze. Výstava byla zahájena 27. října 2009 a potrvá až do 3. ledna 2010. Autory výstavy jsou Vladimír Birgus a Tomáš Pospěch, což už samo o sobě zaručuje neoddiskutovatelnou kvalitu celé expozice.
Pravda, naše město stověžaté není od Olomouce, co by kamenem dohodil, ale celodenní sobotní výlet se v tomto případě určitě vyplatí.
Snímky jsou instalovány ve dvou patrech a díky logickému chronologickému uspořádání je vše skvěle přehledné. Dokumentární formou je nám představeno celé komunistické období naší země. Fotografie důležitých událostí (proces s Miladou Horákovou, pohřeb Jana Palacha nebo samotný 17. listopad) jsou promíchány se snímky poukazujícími na běžný život lidí v totalitním Československu. Jednoduše řečeno, uvidíte, jak se žilo tenkrát na Východě. A nebyl to život zrovna pohádkový, ani přes patery růžové brýle.
Hned první soubor fotek by bylo možné nazvat „Komunistické pozdravy, aneb jak se Brežněv po všech politicích sápal, dosápal a vášnivě je líbal. Tak nějak bych shrnula vítací gesta tehdejších státních činitelů, především pak pana Brežněva. Za tak vášnivé polibky by se totiž nemusel stydět ani James Bond svádějící svou Bondgirl v oranžových bikinách.
Po této počáteční „uvítací facce“ následuje cyklus, který prezentuje fotografie méně známých autorů z archivu ČTK. Nemohu se s vámi nepodělit o jeden z popisků ke snímku z 50. let. Jako ukázka komunistické absurdnosti to bude ideální příklad. Fotka: Na korbě rozpadlého náklaďáčku se veze skupina zářivě se usmívajících mladých studentů, navlečených do montérek, obklopených motykami a rýči. S bezbřehým nadšením míří do polí (podobný výraz vídám u svých kamarádů, když vcházejí do hospod). Popisek: Ani hlavní město nezapomnělo na plzeňský kraj v jeho úsilí ve vyhlazení mandelinky bramborové a překažení nepřátelských záměrů imperialistů. Tak takhle to chodilo tenkrát na Východě, jasná diskriminace mandelinek bramborových a upřednostňování nepruhovaného hmyzu. Ubohá mandelinka, označená komunisty za imperialistický americký hmyz, své evropské občanství nikdy zpátky nezískala. Nespravedlivě přiřknutého přídomku se už asi nezbaví, i kdyby namísto bramborové natě začala požírat dolary.
Dalších několik souborů je, až na výjimky, věnováno vždy jednomu ze známých českých fotografů, kteří se zabývali právě dokumentární fotkou totalitních let. Jindřich Štreit, Josef Koudelka, Dana Kyndrová, Pavel Dias nebo doposud skoro neznámý Gustav Aulehla, to je jen zlomek autorů vystavujících v Domě U Kamenného zvonu. Jména známá i neznámá a fotografie, které nám dají pocítit, jak spokojeně si teď žijeme. I když si stěžujeme a nadáváme.
Návštěva této výstavy by měla být povinná minimálně pro mladší generace, aby všichni na vlastní oči viděli dav lidí velikosti napoleonské armády čekající před Koloniálem, odevzdané pohledy při prvomájovém průvodu nebo dobové časopisy s fotkami dělníků a dojiček, jejichž zářivé a široké úsměvy všem naznačovaly, že práce v kravíně je tou největší životní výhrou.
Jemně řečeno absurdita střídá absurditu, větší nesmyslnost překrývá tu menší, člověk neví, jestli se má smát, brečet anebo se přímo v sále vrhnout na podlahu a děkovat známým i neznámým bohům, že už je to za námi. A když vyjde z galerie, měl by se k zemi sesunout ještě jednou a prosit všechny svaté, aby podobná situace už nikdy nenastala. Poté si může oprášit kolena, zajít do Tesca, koupit si banán a vystát si jen malou sympatickou frontičku.