Muži mlčeli a jedli, v druhé místnosti byla sice puštěná televize, kterou oba muži při jídle poslouchali, ale příliš slabě na to, aby ji pes slyšel. Mladší z mužů si zrovna z mísy nandal na talíř další brambory, uloupl z kuřete kůžičku a zvedl ji k puse. I přes zavřené dveře pes cítil tu vůni, úplně ho hladila v čenichu. Pes otevřel tlamu a zavřel oči, představoval si, jak to kuře právě žvýká, jeho vůně byla tak nádherná. Na zem dopadla slina. Pes to nevnímal, byl v tranzu, sledoval oba muže, jak si odtrhávají z kuřete další kusy masa. Kousek po kousku mizelo maso v jejich ústech. Ani jeden se na psa nepodíval, ani jeden mu neřekli, že také dostane kousek. Ale ani tak se pes nevzdával naděje.
Někdo procházel kolem branky, byl to nějaký cizí pes, s naším psem to nehnulo, stále jen zíral na to, jak jeho páníčkové obědvají. Vítr rozcuchal jeho chlupy, pes se zatřásl. Proč to musí být tak nespravedlivé? Tam za oknem, je teplo, jídlo a on musí být venku, v zimě, bez jídla a sám.
Mladší „pániček“ dojedl jako první, vstal a odnesl talíř s kostmi pryč. Že by ho nesl psovi? Kdepak odložil jej v kuchyni, pes zase nic nedostal. Otevřela se branka, pes se bleskurychle vymrštil a běžel se podívat, kdo to proniká na jeho území. Byla to však jen mladá panička, která se právě vrátila domů po náročném volejbalovém zápase. „Určitě půjde také jíst,“ blesklo psovi hlavou v naději, že by mu mohla později donést nějaké zbytky od oběda zrovna ona. A také se tak po chvíli opravdu stalo. Jen se pes nedočkal kuřete, ale piškotu jako odměny, že přinesl noviny ze schránky.
Mladá panička se poté usadila ke stolu a pustila se s chutí do svého oběda. Venku stále pršelo a pes nepřestával slintat za oknem. Kuře již pomalu mizelo z talíře a vidina nějakého kousku pro hlídače začínala být mizivá. Znovu vrzla branka! To přišel poslední člen rodiny, starší panička, ale pes se od ní nedočkal ani piškotu. I ona se hned po příchodu posadila ke stolu a začala obědvat. Kuře bylo najednou pryč. Pes smutně obcházel zahradu s prázdným žaludkem a vyčítavým pohledem směrem k jeho páníčkům, kteří se hřáli v teple, dobře najedeni.
„Megi, kde máš vodítko,“ ozval se najednou hlas od vchodových dveří. Pes začal radostně štěkat, v tu ránu zapomněl na jídlo, vidina procházky a společnosti pro něj byla daleko lepší.