Své lásky ke sportu se nevzdal. Začal trénovat dorostence ve Valašském Meziříčí. Několik let poté dostal nabídku vést loděnici v Litovli, kterou přijal. „Vyrostl jsem ve městě, které ze všech stran obklopovaly kopce. Litovel je však jedna velká placka. Nemohl jsem si na to zvyknout. Necítil jsem se tam dobře. Tak jsem se asi po dvou letech vrátil k trénování mládeže ve Valašském Meziříčí.“
Po pádu komunismu se ale valašskomeziříčský tým kanoistů rozpadl. Tak se Jaroslav vrátil zpět ke karate a v roce 1990 založil ve Valašském Meziříčí první oddíl karate, který sám vedl. V tomto oboru dosáhl velkých úspěchů. Po deseti letech předal oddíl svému nástupci Jiřímu Hanákovi a odsunul se do ústraní. „Neměl jsem čas na rodinu. Chodil jsem z práce rovnou na tréninky. O víkendech se jezdilo na soustředění nebo na soutěže. Už jsem toho měl dost. Chtěl jsem si trochu odpočinout.“ To mu ale moc dlouho nevydrželo. Asi po roce založil se svým kamarádem oddíl Aikido, kterému se věnoval dalších pět let. Po dalším vážném úrazu, tentokrát ramene, se své funkce trenéra vzdal.
Dnes už se sportu věnuje pouze víkendově. „Občas si zajdu zaběhat nebo zajezdit na lodi. Není to nic velkého. Na to už nemám čas ani energii. Občas se mi sice po tom starém životě zasteskne, ale mám jiné koníčky. Někdy vidím v televizi lidi, které jsem trénoval a mám velkou radost z jejich úspěchu. Můžu si říct, ano, ta dřina byla k něčemu dobrá.“ V loňském roce kontaktovali Jaroslava kolegové z litovelské loděnice a nabídli mu účast na Free Litovel Bobr cup. Neváhal a přijal. „Říkal jsem si, že po letech bude pěkné nadýchat se té závodní atmosféry. Navíc jsem potkal spoustu známých lidí. Bylo to skvělé. Neumístili jsme se sice nijak zvlášť dobře, ale stálo to zato. Letos bych chtěl jet zase.“ Jaroslavův tým REVMABOYS II. se celkově umístil na devadesátém devátém místě. Samozřejmě reprezentoval v jízdě na kajaku. Na prvního Karla Mrůzka mu chybělo 10 minut. „Na veterána to není špatné, ne?“
(příběh)