Martina Lusková 
Poslední dobou se často hovoří o mediální či dezinformační válce. Je tento termín pro současnou situaci adekvátní?
Nejsem expertem na tyhle teoretické termíny, ale asi to tak bude, tenhle termín má své opodstatnění. Je to hybridní válka a jsou tu nějaké taktiky a soupeření.
V lednu dokonce zahájil činnost nový odbor proti dezinformacím, který spadá pod Ministerstvo vnitra. Miloš Zeman ho velmi svérázně ohodnotil, v zahraničí se však setkal s úspěchem. Jak to tedy je? Jme opravdu zahlceni tolika dezinformacemi, abychom pro jejich vyvracení potřebovali speciální odbor?
Neznám březnové výsledky tohoto projektu a ani nevím, co přesně tam momentálně probíhá. Četl jsem nedávno rozhovor s Evou Romancovou, ze kterého vyplynulo, že některé věci ani neprezentují, protože se to odehrává v jiném režimu. Každopádně si nejsem úplně jistý tím, jestli je tenhle odbor nutný a jestli ti, kteří mají být přesvědčováni se přesvědčit nechají. Rozhodně se ale nejedná o žádnou cenzuru, to je něco úplně jiného a prezident to moc dobře ví. Neměl by používat takhle dramaticky totalitní termíny. Jde o zajímavý pokus státu, otázkou však je, zda tento projekt uspěje.
Nestačilo by, kdyby tyto falešné zprávy zveřejňovala na svém webu Bezpečnostní informační služba?
BIS vlastně pracuje dost neveřejně a není tady od publikování informací. Publikuje jen jednou za rok zprávu o své činnosti.
Jak vlastně lidé mohou zjistit pravdu?
To je v životě obtížné. Vždycky, když mě něco zaujme na sociálních sítích, tak mě zajímá, odkud ta informace je, kdo je pod ní podepsaný. Nemyslím tím autora, ale médium. V závislosti na něm se buď zarazím, nebo si řeknu, že tuhle zprávu můžu zvolna vypustit. Tenhle postup bych doporučil všem, hlavně pokud zprávy konzumují přes sociální sítě.
Ondřej Kundra v rozhovoru s Danielou Drtinovou uvedl, že velkým problémem jsou dezinformační weby. Mimo jiné uvedl i Parlamentní listy, které podle něj míchají pravdu se lží. Nebylo by tedy jednodušší uvést seznam takových webů, aby si uživatelé internetu mohly tyto weby najít a už dopředu věděli, zda čtou dezinformační web?
Myslím, že takový seznam vzniknul ve spolupráci Evropských hodnot a Masarykovi univerzity v Brně a je tady už rok. Otázkou je, jestli lidé, kterým je tento seznam určen si ho najdou a budou mu věřit. K Parlamentním listům bych řekl to, že jsou sice šunt žurnalistika, protože opisují zprávy od Facebooku až po cizí noviny, ale nejsou dezinformačním webem. Sám Ondřej měl problém Daniele Drtinové říct, jaké nepravdivé informace přinesli. Všichni známe případ s romským pokladníkem, to byl obrovský průšvih, na který naletěla i řada seriózních médií.
Na svém twitterovém profilu jste velmi aktivní a sociální sítě jsou skvělým prostředkem k šíření falešných a překroucených zpráv. Narazil jste už na nějaké takové příspěvky? Reagujete na ně nějak?
Občas, když mám chuť a čas, tak napíšu, že je to zřejmě blbost, ale jinak to moc neřeším. Sám jsem byl zdrojem dezinformace. Dal jsem na Twitter fotku údajné schůzky, na které jsem si spletl Jiřího Langa, bývalého šéfa BIS s Miroslavem Šloufem. Pak jsem to samozřejmě opravil. Jinak na Twitteru moc příspěvky nesleduji a na Facebooku se mi neustále zobrazuje to samé, protože mám přidaný jen určitý počet lidí a nevidím na všechny. Každopádně se nevěnuji vyhledávání těchto zpráv systematicky, mám dost své jiné práce.
Nedávno jste na Twitteru sdílel příspěvek deníku The Sun o tom, že se na Zemi řítí asteroid. Ačkoliv z Vašeho tweetu jasně čišela nadsázka, lidé ho komentovali odkazy na další média s tím, že neví, čemu věřit. Pomohl by vůbec odbor MV takovým lidem?
Asi bych měl být zodpovědnější. Nejspíš jsem přecenil, že všichni moji followeři pochopí tento humor. Občas ironie a legrace, se kterou si člověk zahrává, nebo alespoň já si s ní zahrávám, může být všem srozumitelná. V řadě případů, kdy jsem psal zjevně ironické texty to mnoho lidí nepochopilo. Lidé po mě například žádali, abych doložil, že Václav Klaus skutečně řekl to, co jsem do článku napsal. Bylo pak těžké jim vysvětlovat, že se jednalo o vtip. Odbor proti dezinformacím by se však neměl zabývat ironickými texty v médiích nebo politickou satirou. Na tyhle příspěvky se jen občas někdo ozve, že jim nevěří.
Celkově se zpravodajství přesouvá na internet, kde se vše kopíruje a „krade“. Může tento fakt ubrat zpravodajství tolik peněz, aby to ovlivnilo kvalitu informací?
Hodně mě rozčiluje, když lidé ofocují novinové články a dávají je na Facebook. Noviny to pomalu zabíjí. A jakmile přebíráte informaci bez zdroje, kterou ani nemáte ověřenou, tak za ní také přebíráte odpovědnost. Vlastně i za ozdrojovanou informaci přebíráte právní odpovědnost. Člověk může být odsouzen za citování cizího média, které nesdílelo pravdu. Minimálně je to slušnost média citovat.
Budou dezinformace hrát významnou roli v nadcházejících prezidentských volbách?
Určitě budou hrát roli už ve sněmovních volbách. Vlastně už v minulých prezidentských volbách jsme to zažili. Kampaň Miloše Zemana zjevně sdílela fake news. Normálně se svým mluvčím lhali, přestože ze lži obviňovali všechny ostatní. Na druhou stranu, pokud se v kampani objeví nějaká lživá informace, tak je na médiích, aby to vyvrátili. Mají na to stále dostatek síly a je to jejich práce, ukazovat v oceánu informací tu pravdu.
