Nechci v této stati plakat nad tím, že komunikace pro mladé znamená jen pár závorek, pomlček a teček a že některým mladým (ano, zní to divně od jednadvacetiletého floutka, který právě opustil rodné město) není rozumět ani za mák. To přenechám moralizátorům z povolání a podobným úkazům. Spíš bych se rád zamyslel, co bude dál. Psaní dopisů jsme povýšili na ty ímejly a esemesky. Telefonové tlachání jsme povýšili konverzaci přes ajsíkjů a podobné jánevímco.
Vytvořili jsme ale i úkaz nový, blogy. Vždyť v éře před nimi mohly své názory mezi ostatní lidi zdarma šířit tak akorát křiklouni v Hyde Parku a opilci v ranních hodinách pod naším oknem. Ale stejně to neslyšeli všichni. A když už se nějaký hodný šéfredaktor rozhodl uveřejnit jakýsi soukromý výplod, nesměl to být plk. A pak přišly blogy. Kdokoli si kdekoli mohl plkat pravdy, nepravdy. A kdokoli si kdekoli tyto plky přečetl (díkybohu jen když chtěl!). A tak blogy existovaly.
Existovaly, existovaly. Ale pak přišel někdo a řekl si: "Proč by lidé měli dlouze plkat, když mohou jen tak pípat, pískat?" A vznikl Twitter. Zatímco na blogu máte klidně celou knihu na popsání toho, jak moc lowískujete Tokio Hotel, v jednom písknutí máte pouze 140 znaků. "Hola hola, lidé, přestaňte s nemoderními blogy a pojdtě pískat na Pískáč (tento rádobypřeklad je opravdu znouzecnost), je to krátké a výstižné!" Ano. Je. A co dál?
Je to poslední zmiňované správně? Je to všechno správně? Kam to dál povede? Budeme mít databázi plků, písků, lolů, esemesek a jen budeme vybírat to správné, co poslat přátelům? Dokážeme ještě více zkracovat a zrychlovat, aniž by naše vyjádření neztratila hodnotu? Neztratila ta vyjádření hodnotu v momentě, když jsme přestali psát dopisy a setkávat se v kavárně?
Někdo by řekl, že ano. Ale podle mého názoru tomu tak není. Alespoň vždy pro tu generaci, která ten nový způsob komunikace používá. Tak, jako se ti před námi učili telefonovat, psát esemesky nebo blogovat, dnešní generace se učí správně dorozumívat po Twitteru nebo ajsíkjů. Tak, aby řekli přesně to, co chtějí, bylo jim rozumět.
Je však jen záležitost času, kdy i já budu lamentovat nad nějakým novým komunikačním vynálezem, a vzívat ono staré dobré blogování. Ale tak to je, vývoj nezastavíš. Aneb každému to, co mu nejvíce vyhovuje. Jen abych já byl na stejné úrovni komunikace jako třeba moje budoucí manželka. Abych ji já netahal do kavárny, zatím co ona by mi chtěla jen psát sladké pískání a posílat želatinová srdce na Obličejknížce.