Pavel Nádvorník 
Levicové strany byly v porevoluční politice důležitým a silným aktérem. Jejich éra, minimálně prozatím, ale skončila. V roce 2021 se Sociální demokracie (dříve ČSSD, dnes SOCDEM) poprvé od Sametové revoluce nedostala do Poslanecké sněmovny. Stejně dopadli i komunisté (KSČM).
S výjimkou jednoho senátora Sociální demokracie se k levicovým stranám v parlamentu nehlásí nikdo. Komunisty i Sociální demokracii vysála populistická konkurence. Ve sněmovních volbách skončili pod pětiprocentní hranicí a hlasy jejich voličů propadly. Zelení se ziskem 0,99 % nedosáhli ani na státní příspěvek.
Levici tu byla. A byla silná
Situace české levice nebyla vždy tak bezútěšná. Pokud pomineme první roky po obnovení ČSSD v roce 1989, byla strana vůdčí politickou silou třicetiletého porevolučního vývoje.
Vyšlo z ní mnoho výrazných osob české politiky. ČSSD vyprodukovala pět českých premiérů, podílela se na pěti koaličních vládách, a dokonce jedné jednobarevné. S mocí ale Sociální demokracie přitahovala kontroverze a kauzy. Strana za léta svého působení figurovala v řadě politických afér. Přestože se to neprojevilo v následujících volebních výsledcích, dobře přijímaná nebyla ani opoziční smlouva s ODS. Do desátých let už vstoupila s výsledky blíže 20 než 30 procentům. Došlo k přesunu od „zdroje jsou“ Vladimíra Špidly k „reálnému ekonomickému rámci“ Bohuslava Sobotky. Poslední hřebíček do rakve pak zatloukla účast na vládě Andreje Babiše s podporou komunistů pod vedením Jana Hamáčka.
Bojovat ČSSD musela i s bývalým předsedou a později prezidentem, Milošem Zemanem. Ten se za svého „prezidentování“ snažil všemi silami stranu zničit. Komunisté navzdory odmítnutí své vlády Sametovou revolucí taky vydrželi v českém politickém systému velmi dlouho. Nejednalo se ani o naprosto zanedbatelnou opoziční sílu, její výsledky ve sněmovních volbách se až do roku 2013 pohybovaly nad desíti procenty. Ani ostatní strany se hlasů komunistů občas neštítily. „Ty zákony budeme schvalovat i třeba s komunisty, a kdyby tady spadli marťani, tak je budu schvalovat třeba s marťany, “ říkal Jiří Paroubek. Ještě mezi lety 2017 a 2021 držela KSČM u moci vládu Andreje Babiše.
Dokonce i Zelení se na polistopadovém vývoji podepsali. V roce 2006 se dostali s 6 % hlasů do Sněmovny, a dokonce usedli v Topolánkově vládě. Mezi čtyřmi ministry za Zelené byl i Karel Schwarzenberg. V jejich případě se ale jednalo spíše o jednorázový záchvěv a od té doby jejich výsledky stabilně klesají.
Odrazit se ode dna
Sociální demokracie po prohraných volbách rozhodla, že vymění vedení a vydá se novým směrem. V prosinci 2021 porazil Michal Šmarda Janu Maláčovou a stal se předsedou strany. V jejím grémiu došlo i k dalším obměnám, ale zůstávají v něm i stará jména, například Lubomír Zaorálek.
V loňském roce se rozhodla oprostit se od odkazu ČSSD. Po třiceti letech změnila název na Sociální demokracie se zkratkou SOCDEM. „To nebylo jenom to, že si změníme barvičky a logo. Byla to změna myšlenky a přístupu k politickým oponentům a k lidem,“ komentuje přerod strany místopředsedkyně Daniela Ostrá, která za vytvořením nové identity stála. Úkolem Sociální demokracie teď bude, aby lidi s novou značkou dokázala seznámit. Přesvědčit je musí i o tom, že je důvěryhodnou stranou, která se poučila z minulých chyb. Dosavadní kampaně, například s rohatým Petrem Fialou, jsou minimálně diskutabilní. Ošizeni nejsme ani o občasný bizár se Šmardou v rybníku nebo mikulášském převleku. Na posouzení účinnosti si ale budeme muset ještě počkat.
Vůči minulosti se Šmarda vymezuje. „Nešli bychom do koalice, v níž bychom měli nedůstojnou pozici. Vracíme se k heslu z devadesátých let: Už nikdy do vlády po kolenou. Když do ní, tak pouze hlavním vchodem, nikoliv pro služebnictvo. V žádném případě bychom nešli do vlády s KSČM, SPD, ODS, TOP 09, ale ani s hnutím ANO pod vedením Andreje Babiše,“ říká v rozhovoru pro Deník.
Zelené vede od roku 2020 předsednická dvojice Magdalena Davis a Michal Berg. Jejich volební výsledky jsou ale na sestupné tendenci. Před sněmovními volbami 2021 sice diskutovali o koalici s Piráty, ale nakonec kandidovali sami. Zvolili zjednodušení strategie a soustředění se na osobu předsedkyně Davis. Ani to jim ale nepomohlo a nedosáhli ani na státní příspěvek. Peníze jsou pro ně zásadním problémem. Po výpadku příjmů od státu se musejí spoléhat na příspěvky sponzorů a veřejnosti. To se dále odráží na jejich schopnosti se propagovat. Omezený je, vzhledem k volebním preferencím, i jejich přístup do médií, což platí i pro SOCDEM.
Propadlé hlasy a strana druhé volby
Zásadním problémem stran s nízkými preferencemi je strach z propadlého hlasu a zařazení se jako strana druhé volby. Voliči se bojí, že budou volit stranu, která se do Sněmovny nebo třeba Evropského parlamentu nedostane. Rozhodují se proto pro strany s větší šancí na úspěch, i navzdory svým sympatiím.
Obzvlášť se tento efekt projevuje u menších stran. Zelení mají v předvolebních průzkumech často vysoký potenciál, hodně lidí zvažuje jejich volbu, ale nakonec jim hlas nedají. „Strach z propadnutí hlasu hraje velkou roli. Dělali jsme si průzkumy a je to jeden z nejvýraznějších problémů,“ říká Berg.
Do určité míry může pomáhat spojení se do koalic. Pro malé strany jde ale o hořkosladkou možnost. Pokud se výsledek celé koalice sotva přehoupne přes pět procent, nemá taková kandidatura pro malou stranu velký význam. Šance na získání mandátu je pro ni v podstatě nulová a nevyplatí se koalovat ani kvůli státnímu příspěvku.
Vysáli je partneři i konkurence
V minulých sněmovních volbách propadl milion hlasů, nejvíce v historii České republiky. Vliv na úpadek KSČM a SOCDEM má ale hlavně vysátí hlasů konkurencí. V případě Sociální demokracie to bylo hlavně hnutí ANO a u komunistů paradoxně z velké části i SPD. Obě hnutí dokázala voliče přebrat, získat je na polarizujících tématech. Populisté dokázali prezentovat dostatečně jednoduchý příběh.
Zeleným naopak neprospívá přítomnost Pirátů na politickém trhu. Pokles jejich výsledků se překrývá s nástupem Pirátské strany. Obě strany cílí na velmi podobný liberální segment a konkurují si i v enviromentálních tématech.
Současná situace české levicové politiky odráží proměny a výzvy, jimž čelí tradiční strany. Nová éra pro levici vyžaduje nejen nové přístupy a strategie, ale také důkladné zhodnocení a reakci na očekávané výzvy v nadcházejících volbách. Získání důvěry voličů a definování jasné identity budou klíčové pro úspěch české levicové politiky v blízké budoucnosti.
Politolog Jakub Lysek šanci na vysoké výsledky nepředpokládá. „Dokážu si představit, že SOCDEM se vrátí do parlamentu a bude mít šest nebo sedm procent, ale už to nedotáhne na dvacet nebo třicet. Museli by se rozhodnout, kterým směrem půjdou, jestli budou konkurovat ANO, nebo tomu liberálně-levicovému segmentu Pirátů, kde těch voličů tolik není,“ říká.
