Milan Filip 
Na displeji mobilního telefonu svítí čas 6:55. Za zhruba pět minut se dveře bystřického Lidlu otevřou a dovnitř se začne valit již velmi početná skupina místních seniorů, kteří se se svými nákupními vozíky řadí před vstupem. K vidění jsou kromě dvou dělníků, čekajících na to, až si budou moci koupit svačinu na dnešní pracovní den, jen samí lidé důchodového věku. Čas od času se u obchodu objeví také skupina dětí, které však velmi brzy dospějí k závěru, že by vzhledem k početné skupině před nimi nemusely stihnout první vyučovací hodinu, a tak se zklamanými výrazy ve tvářích odcházejí.
Starší žena, která stojí úplně nejblíže k vchodu, vyhlíží velmi netrpělivě sedmou hodinu ranní, kdy bude celá skupina vpuštěna dovnitř vstříc nákupnímu šílenství. „Chodím takto nakupovat každé ráno. Jen tak jsem si jistá, že se dostanu k nejčerstvějšímu zboží a budu mít největší výběr,“ vysvětluje sedmasedmdesátiletá paní, jenž se představuje jako Ivana. O vysokých cenách v obchodech mluvit nechce, protože by podle svých slov musela být sprostá. Nakonec se však o svůj názor po krátkém naléhání podělí. „Proč jim tak vysoké ceny nezakážou? Kdo se na to má pořád dívat? Víte, kolik stojí mouka? A cukr? To není normální. Kolik si jako myslí, že mám důchod…,“ ptá se ironicky paní Ivana. Výši svého důchodu už ale říct nestihne, jelikož v ten moment odbije na věži místního kostela sedmá hodina. Je otevřeno!
Akce, akce a zase jenom akce
Bezprostředně po otevření Lidlu se Ivana okamžitě rozbíhá směrem k pečivu. Zuřivě utrhne hned několik igelitových sáčků a doslova se vrhne na regály plné čerstvých baget, rohlíků a koláčů. „To je ta nenažraná kráva od vedle. Hlavně že si pořád po baráku stěžuje, jak nemá ani na rohlíky,“ pronese tiše na adresu Ivany zhruba stejně starý muž stojící u nabídky ovoce a zeleniny. Sám si do svého sáčku vezme pouze několik jablek a odebere se směrem k pokladně. Po dotazu, jak hodnotí vysoké ceny potravin, odpoví stručně, že to stojí za hovno, a dál už se bavit nechce.
Po necelé čtvrthodině mizí z regálů hlavně zlevněné zboží. K němu se totiž ihned po otevření seběhla početná skupina lidí, které bylo možné spatřit již před sedmou hodinou venku před obchodem. „Netlačte se, prosím. Zboží budeme průběžně doplňovat,“ uklidňuje nakupující asi čtyřicetiletá hnědovlasá žena v zeleném tričku, které na sobě nosí zaměstnanci pracující ve skladu a další, kteří zodpovídají za klidný chod prodejny.
Nakupující se však jen tak jednoduše uklidnit nenechají. „Zase to zdražilo. To snad není možný. Copak si myslí, že ty peníze kradu?“ rozčiluje se nad vysokými cenami mouky jedna ze zákaznic. Po chvíli za touto ženou přichází zhruba stejně starý muž, pravděpodobně její manžel, a nese s sebou sáček s jogurty. „Doufám, že jsou to ty akční,“ ujišťuje se paní, která si před malou chvíli poměrně nahlas stěžovala na drahou mouku. Na otázku, jak vnímají současnou dobu a jakým způsobem se snaží ušetřit, reaguje seniorka, která se představí jako Jarmila, velmi obsáhle.
„Hlídáme si akce a některé zboží nakupujeme jenom tehdy, když je na něj sleva. To bychom jinak s penězi nevyšli. Normálně se nám dřív dařilo a nemuseli jsme se ohlížet na to, kolik peněz jídlo stojí,“ vysvětluje paní Jarmila, která během své odpovědi mává se sáčkem s jogurty a naznačuje, že právě jogurty nakupuje jen když jsou zlevněné.
Zároveň si neodpustí kritiku vlády. „Úplně na nás kašlou. O koho by se ti politici měli starat, když ne o nás? Pořád se jenom dává Ukrajincům a my nemůžeme jít ani na nákup, aniž by nás to na celý měsíc nezruinovalo. Už tak máme nízké důchody. A to nám je ještě chtějí vzít a dát Ukrajincům. No je toto možné?“ rozčiluje se devětašedesátiletá důchodkyně. Kde četla, že se budou české důchody dávat Ukrajincům, prozradit odmítla.
U mléčných výrobků je asi dvacet minut po otevření obchodu jednoznačně největší skupina zákazníků. Pracovnice prodejny, která má na starost doplňování zboží do těchto regálů, to vysvětluje tím, že od dnešního dne jsou výrazně zlevněné jogurty, které jsou mezi lidmi velmi oblíbené. „Odnášejí si jich plné košíky,“ doplňuje pětatřicetiletá paní Petra, která v Lidlu pracuje již pátým rokem.
Zmíněný druh jogurtů dává do svého vozíků také pan Pavel Rákosník. Bere jich celkem deset. „To je jasné, že hlídám akce. Kdo to v tuto příšernou dobu taky nedělá, no ne? Ale já si nestěžuju. Jogurty má ráda manželka, mně stačí ráno na snídani jen káva. Nikdy jsme toho neměli moc a naučili jsme se žít skromně. Jsou lidé, kterým je ještě hůř než nám,“ říká pětasedmdesátiletý pan Pavel.
Babišovi bych to nikdy nehodil
Pavla se zároveň ptám na to, co si myslí o současné politické situaci a koho případně podpořil ve volbách. „Babiše nikdy, tomu bych to za žádnou cenu nehodil. A manželka taky ne. Spousta mých vrstevníků ho volí, protože nám prý pomáhá. Ale já od takového gaunera žádnou pomoc nepotřebuju. Postaráme se se ženou sami o sebe. Nikdy jsme nenatahovali ruku, aby nám někdo něco dal zadarmo, všechno jsme si v životě poctivě odpracovali. Nebudu ale říkat, koho jsem volil, to se nezlobte,“ vysvětluje Pavel své politické názory.
Tento názor pana Rákosníka je však mezi ranními nakupujícími celkem ojedinělý. „Samozřejmě že Babiše. Volil jsem ho do vlády i za prezidenta. Je nejlepší a nechápu, že nevyhrál. Fiala pro nás nedělá nic. To je Ukrajinec,“ říká pán v modré bundě, který odmítá sdělit své jméno i věk kvůli tomu, že určitě my mladí Babiše rádi nemáme a nikomu takovému on svoje jméno říkat nebude.
Kousek od východu z obchodu stojí osmdesátiletá paní Hana, která také přiznává volbu hnutí ANO bývalého premiéra Babiše. „Vždycky jsem volila komunisty, ale Babiš je lepší. Tak jsem ho volila dvakrát. Do sněmovny a letos jsem mu dala hlas proti tomu vojákovi (v prezidentských volbách proti Petru Pavlovi),“ přibližuje paní Hana své voličské preference.
Do obchodu už pěšky nebo „mhdéčkem“
Na parkovišti před obchodním centrem většina seniorů odveze své nákupní vozíky zpátky na určené místo a vydá se pěšky směrem k centru města. K zaparkovaným autům jich zamíří pouze pár. Po svých se k domovu vydá i třiasedmdesátiletý Jaroslav Majer. Dříve jezdil nakupovat autem, dnes kvůli zdražujícímu se benzínu chodí pěšky. „Jezdit autem je určitě rychlejší a pohodlnější. Ale ten benzín stojí nekřesťanské peníze. Tak se radši projdu a ušetřím,“ zdůvodňuje tuto volbu pan Majer a odchází domů.
Skupinka důchodců, která právě vyšla z obchodu, odchází směrem k autobusovému nádraží, které je vzdálené jen pár minut chůze. Jedním z nich je i sedmdesátiletý pan Karel, který pochází z nedalekého Bílavska. Stěžuje si, že musí jezdit autobusem. „Rád bych jezdil autem, ale ten benzín není zadarmo, takže vždycky nasednu na autobus a jedu nakoupit. Ale jízdenky jsou teď už taky dražší,“ povzdychne si pan Karel a s plnou nákupní taškou odchází na nádraží, protože autobus mu jede už za několik minut.
