út., 8. říjen 2019 14:26

Kdepak Nabarvené ptáče hnízdo má?

Brutality je ve filmu skutečně dost Brutality je ve filmu skutečně dost Zdroj: Česká televize
Pokud nejste vlastníkem bíle hole a klapek na uši, určitě jste v poslední době zaznamenali existenci nového filmu režiséra Václava Marhoula, jenž měl premiéru na benátském festivalu. Už tam vzbudil kontroverzi, diváci odcházeli ze sálu, protože se na stále a stále opakující se krutost vůči dítěti i zvířatům nemohli téměř tři hodiny v kuse dívat.

Jste-li příznivci válečných filmů, možná vás první polovina lehce zklame. Nečekejte prostředí koncentračního tábora. Hlavní hrdina byl před válkou umístěn na venkov k tetičce, která za záhadných okolností umírá a zápletka je na světě.

V následujících scénách ztratíte dojem o filmu odehrávajícím se na pozadí války, protože se ocitáme na vesnici, kde pořád vládne středověk. A pokud si pamatujete na trauma z dětství, kdy v Nekonečném příběhu zemře kůň a vy jste si až do konce naivně mysleli, že tomu tak nebude – bojte se. Staré pravidlo o tom, že koně a kojenci ve filmech neumírají v Nabarveném ptáčeti neplatí.

Krutost snímku krásně podtrhává absence hudby, mistrovská kamera Vladimíra Smutného i vynikající mimické výrazy mladého objevu Petra Kotlára. Na mimice a gestech obecně film stoji, protože dialogy zaberou jen kolem devíti minut.

Většina recenzí, které jsem o Nabarveném ptáčeti četla byly negativní. Myslela jsem si tedy, že je to pouze nafouknutá bublina a nečekala mnoho. Navíc mě odrazovala představa tří hodin v kině. Po odchodu ze sálu mě tyto myšlenky mrzely. Překvapila mě poutavost. Navzdory tomu, že se ve filmu témě nevmluví, jste do děje vtaženi a délka filmu se podepíše pouze na vašich dřevěných nohách.

Mezi filmy od našich tvůrců je Ptáče skutečně unikát. Ruku na srdce, v dnešní záplavě romantických komedií je, snad s vyjímkou nějaké svěrákoviny či hřebejkoviny, složité najít film pro náročnějšího diváka. Díky černobílému obrazu, absenci hudby a surovosti se možná zpracováním lehce podobá filmu Já, Olga Hepnarová z roku 2016.

Přesto se domnívám, že filmové Nagano, které jsme zažili v roce 1997 s Koljou letos nezažijeme. Tento druh filmu zkrátka není pro každého. Minimálně na Českého lva za nejlepší kameru pro Vladimíra Smutného to určitě vidím.

Mám-li hojně medializované Ptáče závěrem zhodnotit, budu vzácně souhlasit s hodnotiteli ze serveru csfd.cz, kteří Nabarvenému ptáčeti udělili 74%. Žádná síla už mě znovu nedonutí vidět ho znova, ale pokud jste ještě neměli možnost tuto unikátní filmovou událost vidět, tak určitě vyrazte.

Zobrazeno 1043 krát
Naposledy upraveno: čt., 10. říjen 2019 19:26
Pro psaní komentářů se přihlaste