Vojtěch Bílý Její výraz chápu, ale netušil jsem, že ji tak vyruším. Za chvíli volá přítelkyně, asi se jí nechce psát sms. Stůl notnou chvíli vibruje. Telefon nezvedám, cedule se zákazem telefonování jsem si všimnul, přehlédnout nejde. Slečna se přesto zvedá a odchází k jinému stolu. Asi je zakomplexovaná, říkám si a nijak se tím neznepokojuji.
Místo vedle mě ihned zaujímá trojice pohledných dívek. Dívka „A“ vytahuje notebook, dívka „B“ časopis, dívka „C“ lak na nehty… Začínám pochybovat o tom, co v knihovně pohledávají. Zvědavost mi velí jasně – vypínám hudbu v uších a snažím se zaslechnout něco z jejich rozhovoru. Nepřestávam však předstírat četbu i poslech hudby.
Dívka A: „Ty vole čum na ty idioty kolem, voni asi fakt ty knížky čtou.“ (co taky jiného by asi v knihovně dělali)
Dívka B: „Hi, hi, hi.“ (zjevně ji skvěle pobavil povedený fór dívky A)
Dívka C: „Holky nemáte odlakovač?“ (nevím jak to souvisí s vtipem dívky A, ale budiž)
Dívka B: „Ne, ty sis ho nevzala?“ (odpovídá i za dívku A)
Dívka C: „Sem myslela že jo, ale nemůžu ho v tom bordelu najít.“ (zběsile přitom hrabe v kabelce o velikosti poloviny fotbalového hřiště)
Dívka A: „Kurva mě nejde internet.“ (zcela v duchu pravidla, že každá si mele svoje)
Dívka B: „Tady jim nikdy nic nefunguje.“ (to nemůžu posoudit, ale řekl bych, že problém byl někde mezi klávesnicí a židlí)
Pouštím hudbu, oči nořím do knihy, chvíli se dokonce začtu. Vyruší mě hlasitý smích. Slečny se baví u časopisu. Je to jeden z těch pro „náctileté,“ název si bohužel nevybavuji, rád bych si ho také přečetl, když se zdál být tak vtipný. Studentka, které vadil můj vibrující telefon, to nevydržela a raději úplně opouští knihovnu. Já zesiluji hudbu a opětovně se snažím najít v knize požadované informace.
Zaznamenávám však útok na další ze svých smyslů – zdánlivě ztracený odlakovač na nehty se objevil. Bože, to je smrad! Mám chuť se zvednout, ale nechci se chovat jako nějaký zakomplexovaný buran. Pořád si říkám, že slečnám dojde, kde jsou, a budou se dle toho chovat.
Vibruje stůl – kouknu na mobil, ale ten nesvítí. Zvednu svůj pohled a vidím, jak bez ostychu slečna v růžovém zvedne telefon: „Jo, jo, přijď za náma…v knihovně…v patře…to nás uvidíš…hmm…bla bla bla…“ Opodál sedící mladík slečnu taktně upozorní, že v knihovně platí zákaz telefonování. Místo omluvy se mu dostane peprného vysvětlení psychického rozpoložení slečny (na tomto místě opravdu nejde citovat).
Zavírám knihu, uklízím telefon, oblékám bundu a odcházím. V hlavě se mi vybaví jediné slovo od doktora Klimenta – slečna je zřejmě simplexní. Vyjdu ven na vzduch a dojde mi, že možná moje vibrace telefonu rušili onu „zakomplexovanou ženu“ stejně, jako mě teď (z)rušila ta v růžovém svetříku.
Při další návštěvě knihovny nebudu psát sms. Nesednu si ke stolu se třemi slečnami. A když někoho náhodou budu rušit, rozhodně si o něm již neřeknu, že je zakomplexovaný.
