po., 21. březen 2016 22:37

Komedie s hořkosladkým koncem na prknech Divadla Tramtárie

Róza, Valerie a Helena vzpomínají, jaké to bylo před deseti lety. Róza, Valerie a Helena vzpomínají, jaké to bylo před deseti lety. Zdroj: www.divadlotramtarie.cz
Divadlo Tramtárie uvedlo letošní třetí premiéru, která je zároveň padesátou čtvrtou hrou na prknech této profesionální nezávislé scény. Po divácky úspěšném Kabaretu nahatý Shakespeare a Růži pro Algernon přichází pokračování Jedlíků čokolády s názvem Velká mořská víla. Autorem obou her je jeden z nejúspěšnějších dramatiků současnosti David Drábek, který pracuje jako umělecký šéf v Klicperově divadle v Hradci Králové. Pro tuto scénu původně hru psal. Režisérské úlohy se ujal Konrád Popel, který s divadlem spolupracuje už popáté.

Olomoucké divadlo se snaží odrážet současné dění ve společnosti, a proto převádí do divadelní podoby zejména komiksy, knihy, filmy a kromě nich se věnuje i dramaturgické linii uvádění současné české a světové dramatiky. Do poslední uvedené kategorie patří i Velká mořská víla. Tato romantická komedie popisuje osudy Rózy, Heleny a Valerie, s kterými se diváci seznámili už během prvního dílu. Tentokrát hlavní hrdinky zestárli o deset let. Róza stále žije s Ludvíkem a navíc provozuje temnou slůj, kam si lidé chodí léčit pobytem v naprosté tmě. Lásku Heleny a Jana vyměnila manželská jednotvárnost a starost o dva přechytralé potomky. Navíc se v jejím životě objevil Adam - hezký, chytrý a sebestředný doktor - a najednou vidí, co jí ve vztahu chybí. Valerie, i přes své zranění, cestuje po světě. A problémy zůstávají, i když v jiné podobě. Tři sestry se svými manžely navíc věkově dohnali svého „stvořitele“, ale ani malé životní nesnáze zobrazované na jevišti nemohou být jejich tvůrci cizí. Podobné a možná stejné situace totiž jednou nastanou ve všech vztazích a rodinách. Díky tomu, že tyto scény jsou dohnány k absurditě, působí velmi komicky.

V hlavním rolích se od minule nic nezměnilo. Role nejstarší sestry se opět zhostila Ivana Plíhalová, která je „doma“ v Moravském divadle Olomouc. Charakter její postavy zůstává stejný a i podruhé zvládla ztvárnit plnoštíhlou, přímočarou a sarkastickou Rózu skvěle. Lenka Kočišová, která si opět zahrála prostřední Helenu, také navázala na způsob ztvárnění své postavy. Nejmladší Valerie (Petra Čiháková) je oproti své o deset let mladší verzi z Jedlíků zřetelně upozaděna. I její povaha je jiná, už to není ta ustrašená dívka, která nechtěla vyjít z domu. Po celou dobu hry si ji divák příliš nevšímá, je proto téměř zaskočen jejím pohádkovým a mysteriózním koncem.

Ani mužské role neprodělaly výraznou změnu. Marek Zahradníček v roli Ludvíka podává naprosto přesvědčivý výkon. Jeho výrazná mimika dodává Ludvíkovi ten správný komický náboj. Společně s Janem (Miroslav Černý) si založili detektivní kancelář. Ve společných scénách tvoří ty nejvtipnější hlášky. Někdy k tomu, aby pobavili publikum, nepotřebují ani slova, stačí jen píseň - Mýdlový princ. Ovšem použitá naprosto cíleně (textem i hudbou) v epizodě, ve které Jan chytí Adama a snaží se ho přinutit, aby „to“ skončil s jeho ženou. Po této scéně se ještě několik desítek vteřin smějete a tajně toužíte, abyste ji mohli vidět ještě jednou. A tohle přání vám režisér skutečně vyplní.

K postavám, které jsme znali už z dřívějška, přibyly tři nové. Celou rodinu doplňují dvojčata Heleny a Jana. Barboru Šebestíkovou, kterou známe spíše z rolí svůdných žen, nám najednou tvůrci inscenace představují jako přemoudřelou Loretu. Divák, který se s ní setká v prvním představení, je snad schopen uvěřit jejímu výkonu, ale ti, kteří ji viděli například jako Emily v Růži pro Algernon nebo jako barmanku ve Druhém životě Veroniky, ji tu nevinnou Loretu s lízátkem v ruce nemůžou uvěřit. Co se týče jejího bratra Olivera v podání Václava Stojana, tam je to něco jiného. V tomto případě sice nápadně neodpovídá věk (tomu se divákova představivost přizpůsobí), ale postava je podobná jeho charakteru, nebo alespoň tomu, jak ho návštěvníci divadla mohou znát – tedy jako zmateného „ťulpase“. Nicméně dvojčatům nemůžeme upřít, že jsou nositeli mnoha trefných poznámek a objevují se přesně tam, kde mají.

A pak Adam, do kterého se „zamiluje“ Helena, v podání Jana Ťoupalíka. Pochybuji, že by v repertoáru Divadla Tramtárie byl někdo lepší pro narcistického a sebevědomého Jana. Herec podává tak přesvědčivý dojem, že ženské části publika se podlamují kolena a nesměle se červenají a mužská část má chuť přikrýt svým drahým polovičkám rukou oči. Každopádně celé publikum se shodne, že snad ani nehraje. Věty z jeho úst znějí tak přesvědčivě, že to vypadá, že si je vymýšlí na místě.

Celkový dojem ze hry dotváří i scénografie. Ačkoli v Tramtárii  tvůrci kulisy příliš nepoužívají a vlastně je ani nepotřebují, ve Velké mořské víle (na rozdíl i od Jedlíků čokolády) jich najdeme značné množství. „Stěny domu“ pokrývají prakticky celou délku i výšku jeviště, jejich využití je navíc víceúčelové. Nejsou pouhým prvkem oddělujícím jednotlivé místnosti. Závěsy, kterými jsou částečně tvořeny, herci využívají ke stínovému divadlu nebo k symbolizaci vánku. Celá konstrukce je promyšlená do nejmenšího detailu, aby žádný díl nepřebýval, aby vše bylo srozumitelné. To diváka ovšem nepřekvapí, minimální a přesné využití kulis je pro tuto scénu příznačné.

Ačkoli je inscenace o něco kratší než původní předloha, nemyslím si, že by diváka připravila o nějaký výrazný moment. Během celého představení se budete díky situačním vtipům skvěle bavit, bohužel/bohudík kvůli citelnému odkazu na Andersenovu Malou mořskou vílu nebudete z divadla odcházet se záchvaty smíchu, ale spíše s lehkým zamyšleným úsměvem na tváři.

Zobrazeno 1570 krát
Naposledy upraveno: so., 26. březen 2016 12:04
Pro psaní komentářů se přihlaste