Adéla Halfarová Existuje nepsané pravidlo jak udělat pořad líbivý a schopný ihned strhnout davy. Stačí k tomu sklíčený policista stojící nad zohavenou mrtvolou, zavražděnou tím nejdrastičtějším způsobem, aby se detektivové museli vypořádávat s tím nejvyšinutějším magorem ve městě. Kjóto má takové exoty hned tři a nejsou to ani lidé, ale bohové. Jmenují se Amaterasu, Susanoo a Tsukuyomi a jak se píše v kronice Kodžiki (nejstarší japonská kronika publikovaná v roce 712, pozn. red.), jsou to sourozenci. Jejich vztah není idylický, avšak stejně jako v lidských rodinách také u nich platí pravidlo „Já své sourozence můžu mlátit, nenávidět, proklínat a ubližovat jim, ale nikdo druhý ne.“ Právě tato mantra je podrobena zkoušce, neboť krásná bohyně Slunce Amaterasu je unesena a je na jejích bratrech, aby ji zachránili. Bůh Měsíce Tsukuyomi a bůh bouří Susanoo jsou odhodlaní najít svou marnotratnou sestru ať to stojí, co to stojí.
A jejich cesta není rozhodně jednoduchá. Zatímco Tsukuyomi je lidumil, převtělený Sherlock Holmes a jeho nejlepší přítel je papírový sáček, po němž sahá při každém psychickém sesypání, Susanoo je drsňák srdcem i duší, který svou katanou rozseká každého, kdo se mu postaví do cesty. Nesourodé vyšetřovací duo několikrát svou záchrannou misi málem vzdá, ale svět bez slunečního svitu je natolik deprimující, že pokračují dál. Jak jejich cesta pokračuje, setkávají se s mnoha roztomilými postavami – s Janem Janderou, fiktivním studentem Katedry asijských studií Univerzity Palackého, který v Japonsku hledá svého kamaráda Suzukiho posedlého mumiemi, s princem Genžim, největším milovníkem starobylého a snad i moderního Japonska, s nešťastným japonským řidičem metra nebo s Borutem Uzumakim, postavou ze známé japonské mangy (komiksu, pozn. red.) Naruto. Diváci na pódiu spatřili i tradiční strašidla Země vycházejícího slunce - Teketeke, horní polovinu ženského těla, která křižuje ulice Japonska, aby našla druhou půlku svého těla, a Rokurokubi, ženu s nepřirozeně dlouhým krkem. Nelze opomenout ani nadaný sbor, který svými komentáři a skvělým zpěvem dokresloval vystoupení herců. Bonusová scéna v podobě japonské verze písně Highway to hell byla dokonalým zakončením skvělého divadelního počinu.
Kriminálka Kjóto aneb Boj o světlo byl zážitek na celý život. Studentské divadlo dokázalo, že je plné talentů a Katedra asijských srudií i Japonský klub mají být právem na co hrdí. Originální a kreativní scénář, který si pohrál s charaktery japonských bohů a zasadil je do dnešního světa, v sobě spojil prvky dobrodružství, krimi, sci-fi, fantasy i komiky, kulturně diváky obohatil a plně zaměstnal jejich bránice. Soudě podle úšklebků, uculování a úsměvů v sále si troufám tvrdit, že se divadlo Japonského klubu přiblížilo kvalitě Malého divadla kjógenu.
Hráli: Tereza Čásana, Nikol Bouzková, Michaela Kováčová, Miriama Holická, Vojta Hlubek, Simona Stržinková, Markéta Effenbergerová, Eva Doležalová, Aleš Bachtík a Klára Marvanová.
