Jiří Kalát Cesta na jih
Další deštivé ráno. Je na čase opustit Rongo. Mám štěstí a mohu se s dvěma hosty svézt asi 100 km na jih do Westport. Odtud už musím stopovat sám. Ukázalo se slunce. Se vztyčeným palcem se vyhřívám ve slunečních paprscích. Přichází mrak a během pěti minut spadne několik desítek milimetrů vody. Situace místními nazývána „sprcha“. Slunce opět svítí a na mně není nitka suchá. Zastavil jeep se starším dědou. Jede jinou cestou a moc by mi nepomohl, ale v jistém návalu soucitu změní plán trasy a veze mně dalších 95 kilometrů do Greymouth. Nadšeně vypráví o místní fauně a floře, zastavuje na každé vyhlídce a já si připadám jako hodně bohatý turista s vlastním průvodcem a řidičem v jedné osobě. Poslední zastávkou jsou Pancake Rocks (Punakaiki), jedno z nejkrásnějších míst na západním pobřeží.
Z Greymouth pokračuji po kousíčkách hlouběji na jih. Stále zbývá několik desítek kilometrů, ale je už pozdě. Malá vesnice Ross, tedy dřívější zlatokopecké město, je prázdná, stojím u krajnice a jen čekám, až se přes cestu přežene chuchvalec suché trávy. Nic se neděje, jako by se zastavil asi na hodinu čas. V zatáčce se objevuje malé červené autíčko. Řidička jménem Lindsey, původem ze Chicaga, jede až do Franz Josef Glacier, tedy mého dnešního cíle. Projíždíme po pobřeží a já nemohu odtrhnout oči od příboje. Oceán je nádherný.
Ještě než naše společná cesta skončí, nabídne mi milá Američanka, že můžu těch několik dní zůstat u ní v domě. Bydlí společně s průvodce a instruktory, kteří vodí turisty na ledovec. O zábavu je postaráno a hned první noc se zvrhne v dlouhou pitku v několika místních hotelech. Bohužel zjišťuji, že to je to jediné, co místní „outdooráři“ dělají.
Franz Josef Glacier
Ledovec je vzdálený několik kilometrů od vesnice stejného jména. Dělám si procházku. K vyhlídce míří zástupy lidí, snažím se jim vyhnout, ale nejde to, jsou skoro všude. Po dvouhodinové chůzi se konečně objevuje ledovec. Je nádherný, a i když se každý rok zmenšuje, vypadá velkolepě. Sedím před červenou páskou, zastavuje můj další postup. Sleduji zástup turistů, pochodujících po schodech vytesaných v ledu. Výlet na ledovec vyjde skoro na 1400 Kč. Odolávám tomu pokušení a radši se procházím po malých cestách v okolí. Jsou liduprázdné.
Deštivé dny
Několik dní už prší, nedá se nic dělat. Voda stéká po proudech po okně, všude je vlhko. Lindsey pracuje v lázních jako masérka. Jednoho odpoledne se vřítí do bytu, koukne na mě a vezme mě sebou k horkým pramenům. Procházíme vstupní bránou, nikdo se na nic neptá. Dostávám ručník, plavky a několik základních instrukcí. Připadám si trošku nepatřičně, toto je přece jenom jiná kategorie zařízení, než na které jsem zvyklý.
Tři venkovní bazény, každý s jinou teplotou vody, zakrývají ve výšce několika metrů plachty. Neprší sem, ale zvuk deště je příjemný. Sedím v bazénu s nejteplejší vodou a povídám si s několika návštěvníky. Většinu času ale trávím příjemným vnímání atmosféry a vůní deště. Lenošivé odpoledne.
Mlhavý trek
Déšť, nedéšť, musím něco dělat, a tak se balím a připravuji si věci na osmihodinový Alex Knob track. K mému velkému překvapení se ráno nebe roztrhalo a ledovec se třpytí v celé své kráse. Plný elánu a nadšení vystupuji na horu, ze které by měla být vyhlídka na všechny okolní velikány. V půli cesty se přede mnou objeví drobná Švýcarka jménem Sandra. Máme společnou cestu a tak se drápeme houštím a bahnem vzhůru. Počasí se zhoršuje, začíná mrholit. Sandra mluví o horké čokoládě a stěžuje si na místní kvalitu tohoto nápoje. Cesta končí, vrchol. Před námi je asi 20 metrů vidět a pak začíná mlha. Unaveni sedáme na zem a bez zájmu jíme oběd. „Vidíš támhle ledovec a horu za ním,“ ozve se najednou moje společnice. Vidím, možná ne očima, ale v duchu si představuji to krásné okolí. Dohadujeme se, kde co je a jak je krásný den. Smějeme se mlze a natíráme obličeje slunečním krémem. Přece to sluníčko tak pálí.
Zpět na sever
Ledovcové dny končí, za chvíli budou Vánoce a já se musím vrátit do Karamea. Během cesty se mi podařilo zastavit na dva dny v Greymonth. Obyčejné městečko s několika obchody z nichž se ozývaly koledy. Teprve tady mi došlo, že za dva dny je Štědrý den. Venku slunce a já jen v tričku a kraťasech. Jdu okolo kina, ve výloze je plakán zvoucí na „Christmas carrol“, vánoční příběh na motivy knihy Charlese Dickense. Neodolám a kupuji si lístek. V kině jsme čtyři, já a tři asi desetileté holky, které se mi smějí. Nu co, i já mám právo na trochu té vánoční atmosféry.
