Tereza Žáková 
„Nikdy jsem nevěděl, co chci dělat. Vlaky mě však uchvátily od malička. Jako malý kluk jsem na ně chodíval s dědečkem koukat v Opavě a snil jsem o tom, že si jednou postavím drezínu,“ popisuje lásku k vlakům Martin Kouřil, dnes majitel ojedinělé funkční historické lokomotivy v Česku.
K vlakům se dostal tak trochu náhodou, když při studiích na vysoké škole šel kolem nástěnky s inzerátem Na Slovensku vyhořelo depo: Kdo chce pomoci, předejte ruku k dílu. A tak se dostal ke spolku Péče o železniční památky na Slovensku. Jezdil tam každé prázdniny, později i s celou rodinou a láska k vlakům rostla.
Když v listopadu roku 2010 kraj Vysočina přestal u Českých drah objednávat železniční dopravu mezi Jemnicí a Moravskými Budějovicemi a bylo jasné, že tato trať bude ke konci roku zrušena, začal jednat. Oslovil svého známého, správce Jindřichohradecké úzkokolejky, a společně napsali dopis jemnickému starostovi, že možnost opět trať oživit stále existuje.
Pro jemnické obyvatele je trať velikým přínosem a patří mezi důležité spojnice s Moravskými Budějovicemi. Město Jemnice snahu o záchranu z vlastní iniciativy začalo aktivně podporovat. Ze dne na den vytvořilo společně s Kouřilem poptávku. „Pokud existuje objednávka na trať, tak nemůže být zrušena a kvůli tomu nemohl být provoz ukončen,“ vysvětluje Kouřil.
Jelikož však nevlastnili žádný provozuschopný stroj, jízdy v roce 2011 zajišťovaly jindřichohradecké dráhy. Následující dva roky nebyl dopravce žádný, protože návozy vlaků z depa byly drahé. Tehdy se Kouřilovi v hlavě zrodila myšlenka koupit si vlastní stroj.
„Vše bylo jako blesk z nebe. Tehdy jsem se dozvěděl, že je v Českých Budějovicích na prodej lokomotiva, která pochází z roku 1975. Rozhodl jsem se ji za sto padesát tisíc korun koupit a začít opravovat,“ vypráví Kouřil.
V té době vznikl Spolek pro veřejnou dopravu na jihozápadní Moravě. K dnešnímu dni má 15 členů a Martin Kouřil je jeho předsedou. Později Spolek přikoupil dva vagóny a v jeho vlastnictví je ještě jedna mašinka, která je po pěti letech těsně před dokončením rekonstrukce. Depo pro všechny stroje sídlí v Jemnici.
„Toto je koníček s velkým K,“ směje se Kouřil. „Kromě objednaných pravidelných jízd od dubna do konce září vypravujeme vlak i pro jednorázové příležitosti jako jsou narozeninové oslavy nebo výlety mateřských škol,“ dodává.
Hlavním důvodem ke snaze o zachování železnice je budoucnost regionu. Finanční bohatství to člověku sice nepřinese, zato však získá něco, co nelze vyčíslit penězi. Trať má velký potenciál, je ale potřeba podpory ze strany státu.
„Když se ohlédnu zpět, jsem rád, že jsem do toho šel,“ nelituje svého rozhodnutí Kouřil. Jediné, co jej trápí, je myšlenka do budoucna. Rád by to měl jednou celé komu předat, nepodařilo se mu však zaktivizovat nikoho ze svých potomků. „Nechcete si to někdo převzít?“ směje se.
Dráha Jemnice-Moravské Budějovice byla v roce 1996 prohlášena za kulturní památku. Jedná se o jediný pozůstatek velké myšlenky z roku 1896. Tehdy mělo dojít k propojení Brna, Moravského Krumlova, Moravských Budějovic, Dačic, Třeboně a Českých Budějovic. To se ale nakonec nikdy nepodařilo.
