Lidé v Africe neřeší to, co my tady v Evropě. Žijí přítomností, říká o životě v Tanzanii Jindřich Bartonec

Z jakého důvodu ses rozhodl vycestovat jako dobrovolník zrovna do Tanzanie, a proč pod neziskovou organizací Maendeleo?
Studuji sociální a humanitární práci, a to samozřejmě stojí na tom, že člověk chce někomu pomáhat. Jednou jsme měli ve škole přednášku a tam nám říkali, že ta pomoc jako taková může být třeba úplně k ničemu, anebo může být s trochou té práce a financí, opravdu hodně efektivní. Potom jsem zjistil, že jeden z těch lidí, který tu přednášku vedl, má v Africe v Tanzanii neziskovku. V té době jsem ještě nevěděl, kam bych chtěl na zahraniční praxi, která je součástí našeho studia, a rozhodl jsem se ho oslovit. Sám se zabývám zemědělstvím a ptal jsem se ho, jestli neví o něčem efektivním, co by se zabývalo zemědělstvím. On mi řekl, že se můžu stát součástí té jeho neziskové organizace Maendeleo.

Jak probíhala cesta do tanzanského regionu Usangu?
No, to byla celkem zábava. Předtím, než jsem odletěl, tak se mi v životě skoro všechno změnilo. Člověk musel pořešit všechny problémy a povinnosti, protože odletět na tři měsíce pryč bylo přece jen docela náročné. Do Afriky nás letělo více společně, a když jsme najednou jeli přes druhé největší město Tanzanie Dar es Salaam, všude kolem nás byla úplně šílená doprava a lidi tam ve dvě ráno na ulicích pálili nějaké odpadky. Na tohle jsem z Evropy nebyl vůbec připravený (smích). To ubytování, do kterého jsme přijeli, vypadalo hodně zchátrale, válely se tam odpadky, a já si jen říkal, kde to vlastně jsem. Když jsme se pak ráno probudili, tak jsem to až začal pomalu pobírat, ale byl to celkem šok ty prvotní vjemy. Pak jsme společně se spolužačkou Lenkou jeli autobusem přes půlku Tanzanie na jih, a nakonec jsme na motorce dojeli až do úplně zapadlé vesničky. Tam jsme bydleli v chatce, kde už pár let fungovala i elektřina, a občas tam i tekla voda. Byl to zkrátka velký šok.

Jak vypadal tvůj běžný den v Tanzanii?
Záleželo, jestli jsem pracoval, nebo ne ale vždy jsem se den předem domluvil s překladatelem, kterého jsme vždycky měli po ruce, protože svahilsky umím jen pár slov. S překladatelem jsme pak vyráželi na různá místa, kde jsme zrovna měli práci. Cestovali jsme tam na motorce, anebo na kole, což byla vždycky sranda, protože tam když neprší, tak tam je všude hodně hluboký prach, a člověk vlastně neví, do čeho zrovna najede. Dělali jsme tam mimo jiné i výzkum s místními matkami a taky s místními farmáři. Tu dennodenní aktivitu jsme si zařizovali sami, s tím, že jsme měli zadaná různá témata, které byly třeba udělat a část výzkumu jsme si už připravili v česku. Všechny respondenty jsme si na místě museli sehnat sami a naplánovat si s nimi schůzky, což bylo dost šílené v africkém stylu. Občas někdo nepřišel a člověk se každý den musel potýkat s extrémní adaptací na místní fungování a styl života.


Jaké výzkumy jste na místě dělali?
Jedná se o jeden z projektů, které tam teď Maendeleo rozjíždí a jde o projekt, který se bude snažit za pomocí obrázkových knížek a coachingu pozitivně ovlivnit rodičovské kompetence v Usangu. Co se týče zemědělství, tak jsme jezdili za farmáři, kteří jsou součástí toho projektu, a zjišťovali jsme informace o tom, jak se jim daří, jestli dobře splácejí dluhy a podobně. Chodili jsme s nimi na pole a sbírali jejich příběhy. V rámci výzkumu, který jsme si připravili už tady v Česku, jsme chtěli zjistit, na jaké úrovni jsou kompetence rodičů v té dané oblasti. Prvně jsme si zjišťovali pomocí různých úkolů kognitivní vlastnosti jednotlivých dětí, a pak jsme měli kvalitativní dotazník přímo na tu jejich matku. V tom dotazníku jsme se snažili zjistit jejich přístup k  rodičovství a výchově. Přišlo mi, že tam je úplně jiný důraz na různé stránky výchovy. Hlavně po dětech chtějí, aby poslouchali, měli disciplínu a největším cílem je, aby z nich fakt něco bylo. Přestože na ty děti tlačí, ať jsou úspěšné, tak se zároveň o ně moc nestarají.Pak jsem tam pracoval taky na takovém menším výzkumu místního včelařství, což bylo pro mě asi nejvíce zajímavé, protože jsem taky včelař. Ten včelařský výzkum vznikl vlastně náhodou, když jsem potkal ve městečku pána, co prodával med, a dostal jsem od něj kontakt na místní včelaře. Domluvili jsme se s nimi na návštěvě a oni nám ukázali úly a extrakci med. Zajímavé bylo, že problémy s úbytkem včel v tom našem industrializovaném včelařství tam oni nemají.

Údajně je cestování místní dopravou poměrně nebezpečné, setkal ses tam někdy s nějakým problémem?
První dny to bylo úplně nejšílenější, protože jsme se potřebovali dostat z Dar es Salaam až na jih Tanzanie. V Daru je jedno obrovské autobusové nádraží, odkud jezdí autobusy pomalu do celé Tanzanie. Jen když tam běloch vystoupí z autobusu, tak lidi hned ví, že pravděpodobně bude mít nějaké finanční prostředky. Když jsem vystoupil z autobusu, tak na mě najednou všichni začali pořvávat „Pojď se mnou, ukážu ti dobrý autobus“ a snaží se tě dostat do nějaké té autobusové kanceláře, aby z toho dostali profit. Vlezli jsme do nějaké první cestovní kanceláře a tam seděl týpek v saku a vedle něj seděla slepice. Řekl, že nám prodá lístek, na úžasný autobus, který bude strašně rychlý, a místo šestnácti hodin s ním pojdeme jen osm. Nějak jsme nad tím nepřemýšleli a lístky jsme koupili. Ráno nám měl jet ten náš bus, a tak jsme dorazili na to autobusové nádraží, ze kterého v ten čas odjížděly najednou všechny autobusy. Takže úplný zmatek. Přišli jsme do té kanceláře, kde jsme si koupili ty lístky a týpek tam spal. Vzbudili jsme ho a řekli mu, ať nás dovede na to místo, kde nám měl jet ten autobus. Postupně jsme s ním odešli několik autobusů od úplně jiných společností a vždy řekl, že pojedeme jiným. Nakonec nás vzal skoro rozpadnutý autobus, ve kterém nám vytiskli nový lístek asi s poloviční cenou, něž jsme platili předtím. Takže nám došlo, že to byl podvodník, a tím autobusem jsme jeli daleko delší čas, bez klimatizace ve třiceti stupních, lidé stáli i v uličkách a bylo to docela peklo.

Jakým způsobem k tobě místní obyvatelé přistupovali?
Vesměs si myslím, že tamní lidé pohlížejí na bělochy tak, že jim můžou třeba pomoct, a ptají se tě třeba na peníze, což je třeba ignorovat. Oni mají takovou tu představu, že když vidí ve filmech bělochy jezdit v drahých autech a na motorkách, tak určitě budou mít všichni peníze. Když jim pak člověk řekne, že je student a peněz moc nemá, tak ti nevěří. Pokud je člověk na trhu, tak si musí vyjednávat cenu, kterou mají ti místní, jinak tě pravděpodobně oberou o víc. Nesmíš těm lidem opravdu nic dávat, jelikož to žádný problém nevyřeší, a zároveň pak za tebou bude pro peníze chodit ještě více lidí. Když jsem pak byl v turistické oblasti na Zanzibaru, tak tam šlo vidět, že tím, jak si ti neznalí turisti koupí cokoliv za přestřelenou cenu, tak tam pak už automaticky všichni chtěli za všechno extrémně moc peněz. To potom zapříčiňuje zvýšení cen nejen pro turisty ale i pro místní obyvatele. Děti, které nikdy předtím neviděli bělocha, tak se mě strašně báli. Fakt 80 % dětí, ke kterým jsme přišli, se nás báli, brečeli a schovávali se za jejich mámu. To byla celkem velká překážka, když jsme s nimi potřebovali realizovat ten výzkum. Ale cítil jsem se tam mezi místními opravdu dobře, každý tě zdravil, a to je třeba dost odlišné od Česka, kde si každý jede svoje.

Napadá tě konkrétní aspekt, ze kterého bychom si jako evropská společnost mohli od té africké vzít inspiraci?
Napadá mě spousta věcí. Nevím, jestli je to ale reálné adaptovat na Česko. Tam bylo všechno tak jednoduché. Lidi tam věci moc neřešili, a i když neměli další den co jíst, tak si řekli, že tenhle den jídlo měli, a další den budou prostě řešit až zítra. Moje domněnka je, že to asi bylo tím, že když člověk musí neustále řešit existenční problémy, tak si ten život ani tolik nekomplikují. Přijde mi, že jsme si v Česku zvykly na stálý komfort, kterého se držíme zuby nehty a jsme stále ze všeho ve stresu, bereme si věci až moc k srdci, a tam tohle neřeší. Přišlo mi, že byli prostě více přítomní.

Jakou oblíbenou vzpomínku sis odtamtud přivezl?
Asi jsou to pro mě obecně takové ty ideální momenty. Jednou jsem tam jel na kole, v batohu jsem měl materiálny na můj výzkum, svačinu, kterou jsem si koupil na ulici vedle, děti mě po cestě zdravili a já si říkal „tyjo já jsem fakt v Africe, to je super.“ Jen si jedeš a všechno je v pohodě. Takže to není přímo nějaká konkrétní vzpomínka, ale asi to budou pro mě ty momenty uvědomění.