Tomáš Poštulka Děj není třeba dlouze představovat. Válečník Macbeth pomůže skotskému králi potlačit vzpouru, za což se mu dostane mnohých poct. Ještě předtím však spolu s přítelem Banquem vyslechne podivnou věštbu tří čarodějnic, které mu předpoví, že se brzy stane králem. Tím odstartují příběh plný intrik, vražd a zrad, během něhož se charakter hlavního protagonisty pod tlakem jeho ženy, viny a okolností zcela změní.
Zásadní tvůrčí krok představuje rozhodnutí ponechat ve filmu takřka přesně původní Shakespearův text. Kurzel tedy pojal Macbetha jako poměrně velkorysý historický film, ve kterém ale zní veškeré ikonické divadelní dialogy a monology. A to působí přinejmenším zvláštně. Divadelní estetiku totiž dodržují i expresivní herecké výkony a statická kompozice většiny scén. I bitevní vřava je zde odvyprávěna především prostřednictvím detailů a zpomalených, perfektně aranžovaných scén.
Z toho důvodu působí nový Macbeth velmi staticky i přes evidentní snahu režiséra vyprávět klasický příběh filmovými prostředky. Používá k tomu krásné přírodní scenérie, barevné filtry, snaží se vytvořit skutečně magické filmové prostředí a co nejvíc vyprávět obrazem. Ale ve chvíli, kdy do celé této obrazové nádhery vkráčí herec a začne odříkávat monolog, kamera se zastaví a člověk je z „iluze“ filmu vrácen zpět do divadelní reality. A jakkoliv jsou Michael Fassbender jako Macbeth nebo Marion Cotillard v legendární roli jeho ženy skutečně výborní, přes filmové plátno emoce zkrátka nemohou fungovat tak silně jako na divadelních prknech.
Přesto je tahle nová adaptace v mnoha ohledech zajímavá a odvážná. Jen mohla jít ještě trochu dál, oprostit se od původního textu a udělat z Macbetha opravdu hutnou a drsnou historickou fantasy, která se oprostí od svých divadelních kořenů a zazáří jako budoucí filmová klasika. To se tak úplně nepovedlo, ale za vidění film určitě stojí.
