Adam Musil Tichý ševel deště najednou pročísne ostré duté cinknutí kovu o kov. Jeden z dvojice vojáků, která se ke mně přibližuje, zavadil hlavní svého samopalu o patník dělící silnici a chodník. Přemítaje, co by asi následovalo, kdyby zbraň v tu chvíli vystřelila, míjím oba vojáky a pokračuji svou cestou.
Tato malá historka, jíž schází pointa, dobře ilustruje, jak vypadá všední procházka po bruselských ulicích, cesta do práce, na nákup, do kavárny nebo oblíbené hospody. Třináctý listopad minulého roku tvář velkoměsta změnil a jeho obyvatelé si na ni stále zvykají. Potenciální riziko jako by číhalo za každým rohem, přesto si ale místní zachovávají chladné hlavy a zvýšená bezpečnostní opatření berou spíše pragmaticky – jako nutné zlo, ovšem nic, co by je mělo omezit v jejich každodenních životech.
K podobnému kroku se uchýlila nejen muzea – byť ne všechna – ale i další kulturní centra, památky a veřejné instituce. Zatímco muzeum komiksu žádná zvláštní opatření nepřijalo, jednu z dominant města, slavné Atomium, neustále pozorují vojáci ozbrojeni samopaly. Ti jsou ostatně všude. Křižují ulice, náměstí i úzké uličky mimo centrum, hlídají nádraží, letiště nebo třeba metro.„Ano, ano, toto jsme zavedli kvůli pařížským atentátům,“ přitakává člen ochranky v muzeu moderního umění, kde nově návštěvníci musí procházet bezpečnostním rámem a jejich tašky a kabelky projíždí rentgenem. Pracovník muzea ale kvapně vysvětluje, že není povolán o opatřeních více hovořit.
Obyvatelé Bruselu si ovšem na po zuby ozbrojené policisty a vojáky stále ještě úplně nezvykli. Muži v maskáčích působí dobrodružně především pro děti, dospělí se ale necítí dobře. „Mami, mami, můžu se vyfotit?“ ukazuje zhruba pětiletá holčička na dva vojáky střežící vchod do Atomia. Rodiče váhají, ale nakonec k vojákům přistupují: „Mohla by se s vámi dcera vyfotit?“ ptají se, načež oba ozbrojenci s úsměvem přitakají a zapózují před velkým nápisem Welcome, Vítejte.
Vojsko, kočky a žádná panika
Sami ale možná cítí, že všemi vítáni nejsou. Po pařížských atentátech zamířila pozornost bezpečnostních složek do Bruselu, kde atentátníci získali zbraně a podporu zdejších radikálů, kteří je do Paříže nakonec i dopravili. Hlavní město Belgie se zhruba na týden změnilo v takřka válečnou zónu. Dny známé jako Brussels Lockdown, volně přeloženo jako Uzavírka Bruselu, život ve městě paralyzovaly. Ulice zaplnily vojenské transportéry, nejezdilo metro, některé školy zavřely, ostatní hlídala armáda. Zavřené byly téměř všechny obchody, lidé první dny nechodili do práce. Ministr vnitra Jan Jambon vyzval všechny obyvatele, aby na sociální sítě nešířili zprávy o případných policejních manévrech v jejich okolí. Jakékoliv informace totiž mohly posloužit ukrývajícím se teroristům. Belgičané zareagovali po svém a místo postřehů z Brussels Lockdown šířili na síti fotografie koček – v Bruselu totiž vláda vyhlásila čtvrtý stupeň ohrožení, francouzsky quatre, výslovností podobné anglickému cat, tedy kočka. Město zareagovalo humorem, nešířila se v něm panika.
„Rozjela se kočičí kampaň a nikdo nepanikařil, to mě překvapilo,“ vzpomíná na několik dnů paralýzy Johana Bratská-Krbcová. Spolu s manželem Petrem se prý nebáli a chodili ven, ale neriskovali. Přítomnost vojáků je spíše uklidňovala. „Věděli jsme, že je o nás postaráno, že se opravdu snaží zajistit bezpečnost,“ vysvětluje Petr Bratský. Místní ale naopak armáda v ulicích znervózňovala, necítili se mezi vojáky dobře a uzavírka podle nich trvala zbytečně dlouho.
I když panika Brusel nezachvátila, změna v atmosféře je rozhodně patrná. Grand Place s dominantní věží radnice, srdce města, kde si jindy davy lidí fotografují Knížecí dům, zlatá zdobení na všech stavbách na náměstích nebo třeba dům U Labutě, v němž Karel Marx napsal Komunistický manifest, je nyní výrazně prázdnější. Neprostupné zástupy už se netvoří ani o pár set metrů dál, kde turisté z celého světa obdivují sošku Manneken Pis. V prodejně čokolády, která je hned vedle slavného Čůrajícího chlapečka, už více než rok pracuje Pavel Šanc, který potvrzuje, že turistů ubylo. „Loni v zimě tu bylo mnohem více lidí než teď. Lidé mají strach, ruší se sem i celé zájezdy. Navíc i některé hospody zavírají dřív a do toho všichni ti vojáci a policie,“ vysvětluje.
Pavlovi se několikrát stalo, že ho muži zákona kontrolovali. „Dělají to, když nemáte belgickou občanku. Chtějí vědět, jak dlouho tu jste a proč tu jste,“ popisuje.
Nepřestaneme žít
Na osudný třináctý listopad, který proměnil tvář Bruselu, si velmi dobře pamatují Johana i Petr. „Šli jsme ten večer do kina na nového Bonda. Skončil film, začaly titulky a lidi vytáhli mobily, jak to tak bývá. A najednou jsme slyšeli ‚Oh my gosh, oh my gosh, that’s impossible!‘ (Panebože, panebože, to není možné!, pozn. autora),“ líčí Petr. Novou bondovku Spectre přišla zhlédnout i jedna Francouzka, která v tom momentě okamžitě propukla v slzy, přidává své vzpomínky Johana.
Mladý manželský pár má v Paříži řadu přátel, Johana v ní nějaký čas žila. „Samozřejmě ta místa znám a zasáhlo mě to kvůli kamarádům. Náhoda je blbec, bála jsem se o ně,“ přiznává. Užitečnou roli sehrály po útocích sociální sítě. I Johana a Petr se právě přes ně přesvědčili, že všichni jejich známí jsou v pořádku. „Soused mojí kamarádky byl tehdy přímo v Bataclanu. Naštěstí se mu nic nestalo,“ doplňuje Johana.
„V Bataclanu ten večer hráli Eagles of Death Metal. Na nich jsem s kamarádem byl, když hráli v Praze,“ přidává Petr svůj pohled a pokračuje: „Došlo mi, že něco takového se může stát komukoliv z nás a že přesně o to teroristům jde. Chtějí navodit strach, chtějí, abychom přestali žít. Den po atentátech v Paříži se tu konal koncert. Všem doporučovali, aby radši nikam nechodili, ale nakonec přišel plný dům. Ukázali jsme, že se nebojíme,“ je přesvědčen.
Líheň radikálů v srdci Bruselu
Pátrání po pachatelích série útoků, při nichž v Paříži zemřelo téměř sto čtyřicet lidí, vyšetřovatele do Bruselu zavedlo rychle. Ve čtvrti Molenbeek vyrostl hlavní strůjce atentátů Abdelhamid Abaaoud i aktuálně nejhledanější muž Evropy Salah Abdeslam, poslední přeživší organizátor útoků. V Belgii si útočníci obstarali i zbraně a výbušniny. Policie a armáda provedly v hlavním městě na dvě desítky razií, při nich zatkly desítky lidí, Salaha Abdeslama se ale zadržet nepodařilo. Belgické úřady mají podezření, že se islamistickému radikálovi podařilo uprchnout do Sýrie.
Čtvrť odděluje od samého centra města jen vodní kanál, pěšky se sem od turistického středobodu Bruselu, sochy Čůrajícího chlapečka, dostanete za dvacet minut. Překročení kanálu skutečně působí jako krok do jiného světa. Mladá fronta DNES o Molenbeeku psala jako o no-go zóně, to je ovšem velmi špatné označení.Právě sto tisícový Molenbeek si vysloužil přezdívku belgické Maroko, protože zdejší populaci podle některých odhadů tvoří až z 90 % imigranti arabského původu. Z Molenbeeku se jejich tradiční útočiště stalo v druhé polovině minulého století, přičemž bývalý starosta Philippe Moreaux se k imigraci postavil odmítavě, když krátce po svém zvolení v roce 1993 prohlásil, že imigrační vlnu nelze zvládnout. Avšak za patnáct let jeho starostování populace Molenbeeku narostla právě díky přistěhovalcům o třicet procent, na čemž má Moreaux velkou zásluhu, když jako starosta bojoval za právo imigrantů volit a dostat belgické občanství. Podle magazínu Politico mělo na Moreauxově prudkém názorovém obratu největší vliv zjištění, že podporou migrantů lehce získá mnoho hlasů při dalších volbách.
Molenbeek, brána Maroka
Na konci února se již den protahuje, přesto se už nyní stmívá a na ulicích se rozsvěcejí lampy. Zastávka tramvaje hlásá Porte de Flandre – Brána Flander. Nestojím ale na prahu Flander, nýbrž na prahu „Maroka“ – Molenbeeku, čtvrti, na kterou v posledních týdnech a měsících upřela pozornost celá Evropa. Zde se ukrývali teroristé, zde plánovali pařížské atentáty, z této čtvrti jich stovky odjely bojovat do řad tzv. Islámského státu.
Je pravda, že Molenbeek se od zbytku Bruselu liší. Na přistěhovalce z arabských zemích narazíte kdekoliv ve městě, zde je ovšem spíše výjimkou potkat někoho jiného. Potraviny, kadeřnictví, řeznictví, sportovní potřeby a další obchody mají vývěsní štíty často nejprve v arabštině, francouzština a nizozemština následují až poté. Vedle klasického obchodu s oblečením je prodejna specializovaná na hidžáby a nikáby. Na rozích postávají hloučky teenagerů v dresech slavných fotbalových klubů, sem tam si některé z nich kopou i s míčem.
Procházím hlavními ulicemi i opuštěnými uličkami mimo ruch velkoměsta. Ty jsou zpravidla zcela liduprázdné a jako by v nich leželo ohromné napětí. Hmatatelná je zde tíha nuzné sociální situace – chudoby, nezaměstnanosti, ale i ostražitosti a nedůvěry. Za některými oprýskanými okny je vidět ze stropu visící kabely se žárovkami, lustry chybí. Míjím ceduli označující ulici: ulice Prosperity. Nedaleko od ní se táhne ulička s příznačnějším pojmenováním – Marocká ulice.
Vysoko k nebi se tyčí úzká věž. Ačkoliv se Molenbeeku přezdívá Maroko, nejedná se o minaret, nýbrž o jednu z dominant čtvrti – kostelu Jana Křtitele ve stylu art deco. Před mohutnou stavbou se rozléhá menší náměstí, které ze všech stran lemují arabské obchody. V podvečer je náměstí plné lidí. Na schodech vedoucích do chrámu posedávají skupinky mladých lidí, nedaleko parta kluků hraje fotbal. Malá holčička běhá kolem jedné z laviček se šavlí a s páskou přes oko si hraje na pirátku. I přes živou atmosféru, která zde panuje, je i tady cítit tíživá deka.
V podobných večerech, kdy náměstí byla plná lidí a života, se zde plánovaly útoky v Madridu, Londýně i Paříži.
