Tereza Žáková 
„Tento sport jsem nikdy předtím nezkusil a rovnou do něj skočil, tak jako tehdy do vody,“ říká trochu s nadsázkou Pavel. I on se k handbiku dostal náhodou. Pět let poté, kdy se šel vykoupat do lomu u Karlových Varů. „Nehodu jsem měl při rozběhu do vody, kam jsem chtěl skočit šipku. Do toho ale připlavali nějací lidé, a protože jsem jim nechtěl skočit na hlavu, zamířil jsem trochu do strany. Nečekal jsem ale, že tam bude málo vody,“ vysvětluje, jak k události došlo.
Od té chvíle je upoutaný na invalidní vozík. Dříve hrával basketbal, a tak věděl, že se ke sportu bude chtít nějakým způsobem vrátit. Zvolil handbike, protože mu připadalo, že je fyzicky nejtěžší. „Miluju dřinu a přírodu, takže handbike byla jasná volba.“ Začátky nebyly lehké. Handbike má sice tři kola, tudíž u něj nehraje takovou roli rovnováha, ale za to musíte mít velkou sílu v rukou, jelikož právě jimi handbike ovládáte. „Bylo to těžké. V mírně nakloněné rovině už mi musel pomáhat taťka a tlačit mě,“ vzpomíná Pavel na své začátky.
Spoustu úsilí stojí také už jen snaha handbike získat. Pojišťovny na něj nepřispívají a jeho ceny jsou mnohonásobně vyšší než ceny běžných kol. „V den, kdy jsem si řekl, že budu jezdit, jsem si zjistil, kolik kolo stojí a kdo ho vyrábí. Částka byla brutální, a proto jsem zahájil různé akce pro získání oné částky. Tehdy to bylo kolem dvou set tisíc,“ přibližuje situaci na trhu handbiker. Peníze se mu naštěstí díky sponzorům a nadacím podařilo sehnat asi do půl roku.
Každý handbike je možné upravit, jak pro paraplegiky, tak pro kvadruplegiky, což je Pavlův případ. Rozdíl je v tom, že paraplegik má funkční ruce a stisk, což mu umožňuje brzdit a řadit přímo na řídítkách. Kvadruplegici to mají o něco složitější. Kvůli nulovému stisku musí mít ruce pevně přivázané k řídítkům, brzdy a řazení mají přidělané na rámu a ovládají je lokty.
Příprava na samotnou jízdu si také žádá svůj čas. Není to jako u běžných cyklistů, kdy prostě nasednete a jedete. „Ulehnutí je náročné a o to víc v mém hendikepu. Mám to štěstí, že se zvládnu přesunout ve stejné výšce a mám speciální židličku. Takže z vozíku si přesednu na židličku, která umí sjet na úroveň handbiku a poté si přelezu do kola. Zpět to funguje stejně. Není to tedy úplně rychlé ani lehké,“ přibližuje těžkosti Kovář.
Handbikery na cestách kvůli jejich hendikepu i bezpečnosti musí někdo doprovázet. „Mě doprovází hlavně moji rodiče. Jim vděčím za to, že mohu trénovat a závodit. Jelikož musím mít připevněné ruce pevně, tak bych nemohl nic kolem udělat, a navíc díky doprovodu jsem v provozu lépe vidět.“
Dotace ze strany státu s handbikery nepočítají
Ze státní pokladny na sport každoročně putují miliardy korun. Všechny sporty se však podpory nedočkají a paracyklistika patří mezi ně. „Pomoc státu a svazu je momentálně nula. Pokud bych se já nezajímal, tak ani nevím, že para cyklistika existuje. Takže je to postavené na principu chceš jezdit, sežeň si sám,“ říká smutně Pavel. „Pokud si sám najdete, že tu existuje Český pohár, a to není chyba pořadatele poháru, ale svazu a jeho neinformování a nízké snahy získat nové sportovce, tak máte štěstí.“
Pokud se zkrátka chcete v paracyklistice zlepšovat, musíte vyrazit na závody do zahraničí, s čímž jsou spojené další finance, na které jste sami. „Na závody je nutné kvůli vzdálenosti dorazit minimálně den předem, abychom si stihli odpočinout po cestě. Navíc musím mít minimálně jeden doprovod, což znamená dvojí náklady. To vše už nabere jiný rozměr financí, kdy skočíme z řádů tisíců na řády stovek tisíců.“ Pavel tak za možnost závodit v cizině vděčí hlavně svým rodičům a sponzorům. Těmi jsou jeho kamarádi, kteří vlastní firmy, jeho rodné město Ostrov a Karlovarský kraj.
Jeden z nejsilnějších zážitků prožil před třemi lety, kdy se poprvé účastnil Světového poháru, který se konal v Belgii. V závodě bylo přes sto handbiků a v jeho kategorii deset jezdců. V závodě sice skončil poslední, to ho však neodradilo na sobě dále pracovat. Kvůli covidu musel po první sezóně v zahraničí vše přerušit. „Tím myslím závody, ale ani na chvilku jsem nemyslel na zastavení tréninku. Naopak jsem si řekl, že zkusím víc máknout a až to půjde, zase vyrazím do světa a více připravený.“ Doufá, že ten pravý čas nastal letos.
Stejně jako se zdraví sportovci touží dostat na olympiádu, on sní o paralympiádě. Velkou motivací mu je jeho švagr Roman Kreuziger, historicky jeden z nejlepších českých silničních cyklistů. „Když už nemohu, tak si říkám, co asi prožíval on při Tour de France. Nikdy neslezl a vyžral si to do konce. Je velká motivace.“ Závod na handbiku si spolu zatím nedali, ale třeba k tomu také jednou dojde. Až bude ten pravý čas.
