Tereza Janečková 
Odpoledne začalo v poměrně nejisté atmosféře. Odbíjí druhá hodina a nikdo si není pořádně jistý, kdo všechno vlivem deště nakonec dorazí. Moderátor Štěpán Janeček však dlouho neváhá, po chvíli nás všechny vítá a zve na pódium první vystupující.
První část programu je věnována mladým básnickým talentům z Opavy a okolí. Štafetu odstartovává Filip Müller a přenáší nás do noční Olomouce, kde sám polemizuje nad vztahem alkoholu a lidské duše. Prokop Závorka představuje strasti všedního prodavače a pocity chlapce, který se ocitne na Ukrajině úplně dobrovolně. Dominika Musilová se nám rozhodla přečíst svou nezcenzurovanou slohovku do češtiny a Radek Touš nás dovádí k přesvědčení, že jsme všichni jen vězni ve vlastním těle.
V následující části jsme se měli zúčastnit debaty o sektách, velká voda však znemožnila religionistce Jitce Schlichtsové dorazit. Místo ní si slovo přebírá Milan Freiberg a začíná debatu s bratry Závorkovy, kteří strávili léto na Ukrajině. Hynek díky dobrovolnictví dojel až do Kurské oblasti, tedy bojové linie. „Čím blíž jste, tím více je to vlastně ještě daleko. Byl jsem ve městě, které bylo čtyři kilometry od fronty. Co pět minut jsme slýchali rány a drony nám nad hlavami létaly neustále. Najednou byl výbuch jen sto metrů od nás, v tu chvíli mi to ale přišlo stále daleko.“
Následně máme prostor na otázky. Po Hynkově vyprávění přechází pozornost na Prokopa. „Jak je na tom nálada ukrajinského civilu?“ ozývá se z publika. „Nejvíce je na nich vidět únava. Je to dlouhé, zároveň ale život musí jít dál, i když s omezeními.“ Na Hynka pak připadá dotaz k armádám. „Ukrajinci mají na své straně méně zdrojů, to je nutí více přemýšlet. Sami o sobě jsou méně destruktivní, spíše zatlačují. Rusové na druhou stranu ničí všechno, co jim přijde pod ruku.“
Najednou je šest hodin, za okny padá tma a odpoledne se přehoupává do večera plného hudby. Venku bubnuje déšť, nic však není hlasitější než duo Lament. To rozjíždí pořádnou rapovou show plnou elektroniky a světel. Před sedmou ale vypadne elektřina a my se tak ocitáme nejen potmě, ale hlavně potichu. Kluci si však dokáží poradit a přesouvají se ke klidnější atmosféře kytary a akustického zpěvu při táboráku. Oheň se samozřejmě nekoná, zářivá světýlka na baterky ho ale lehce nahradí. Taková romantika však trvá jen chvíli, elektřina je totiž do tří písní zpátky a Lament může svou show dokončit.
Zlatý hřeb večera přichází až jako poslední. Dobrý Pokus je tady nejen proto, aby zahrál, ale hlavně aby pokřtil své první album Až budu velký, chtěl bych být dítě. Písničky se kluci rozhodli zahrát ve stejném pořadí jako na desce, nikdo z nás ale nečekal hosty, kteří se k nim přidávají. Při Ničím nerušené chvíli Aneta Maderová doprovází frontmana Matěje ve zpěvu svým jedinečně brutálním hlasem. Postupně slyšíme i kytaru Štěpána Blateckého, zpěv Jury Bosáka a klávesy Tomáše Košťálka. Nakonec Kryštof Musila přidává svou trubku jako kouzelnou ingredienci do Tekutého štěstí.
Teď už zbývá jen křest. Z lístků na vstupenkách se losují čtyři čísla a za neustupujícího deště, který zaplavuje většině z nás cesty domů, zaznívá číslo 13. V tento moment kluci ví, že nové album je jejich malé štěstí v obklopujícím neštěstí. Odpočítáváme a deska je pokřtěna nejen pivem, ale také velkou vodou. Odteď mají kluci ‚povodňové album‘. Zábava ale nekončí ani potom, kluci pokračují se skladbami, které se na desku nevešly. Když přichází čas jít domů, z celého programu se nakonec stává i přespávačka, protože se většina z nás stejně nikam nedostane.
