Tomáš Vojkovský 
Vaše kapela nebyla režimem příliš oblíbená. Čím to bylo?
Zpívali a hráli jsme anglicky, což byl jeden důvod. Dále jsme dělali muziku, která nebyla režimem příliš vítaná. No a nejvíce jsme se provinili tím, že na nás chodili lidi.
To, že na vás chodili lidi, byl problém?
Veliký problém. Komunisti neměli rádi příliš velké srocování, a taky tvrdili, že lidi, co na nás chodí, negativně ovlivňujeme.
Co si má člověk představit pod negativním ovlivňováním?
No přece ovlivňování západní kulturou.
Tehdy se asi anglicky ani moc hrát nedalo, že?
Dalo, ale hodně nás kvůli tomu dusili.
Jak?
Vždycky došlo na pohovor na kulturním středisku. To si tě předvolali, a ty jsi jako kapelník musel přijít a zpovídat se, proč hrajete anglicky a vysvětlovat, proč nezpíváte sovětské častušky a takové.
A jak jste jim odpovídal?
Špatně. Vždycky jsi musel lhát a říkat takový „Jojojo, my se polepšíme“. Nakonec jsme ale přece jen zaváděli do repertoáru i české písničky. Ono to nebylo na škodu, protože tehdy anglicky neuměl skoro nikdo, včetně nás.
Jak jste tedy mohli hrát anglicky, když jste jazyk neuměli?
My ty písničky poslouchali a foneticky si přepisovali, jak to má asi znít. To bylo šílené. Kolikrát ti to už lezlo krkem, když sis něco pouštěl po sté. Ale! Nakonec, když jsme se potom dostali k některým z těch originálních textů písní, tak jsme zjistili, že to bylo odposlouchané a hrané vlastně docela dobře.
Jak dlouho jste jako kapela fungovali?
Od roku 1972 do roku 1992.
Co vás vedlo k tomu přestat?
Tož, kluky už to přestalo bavit. Už si připadali staří na to, aby hráli pro puberťáky. A ty devadesátá, to byla doba, kdy lidi nějak přestali chodit, víš? Už měli snadnější přístup k anglickým kapelám, takže si to raději poslechli doma. Zkrátka to sveďme na to, že byli líní na ty koncerty chodit (smích).
Prožil jste rakovinu kořene jazyka, a přišel jste tak o sliny a pokazily se vám hlasivky. Kdybyste touto nemocí neprošel, pokračoval byste v hudbě dál?
Jo, rozhodně.
I s někým jiným?
Jistě. Mám fůru kamarádů v jiných kapelách. Třeba teďka mě zrovna loví, jenomže bohužel, já víc jak čtyři písničky za večer nezvládnu.
Poté, co jste se vyléčil, tak jste nějakou dobu nehrál. Kdy jste se vrátil k tomu dělat muziku?
To bylo tak před šesti lety. S Doctors band doktora Smělíka. Ten mě ukecal.
Jak složité bylo vás ukecat?
Ono to vlastně vůbec nebylo ukecávání. Chtěl jsem, ale řekl jsem mu rovnou, že víc než ty tři, čtyři písničky jako takový host večera neuzpívám.
Podle čeho si vybíráte ty písničky, které odehrajete?
Podle toho, že to zvládnu uzpívat, to je celé. Chvála bohu, že to jsou vždycky jen jeden nebo dva hity, které lidi znají a měli je rádi, a pak ještě jedna nebo dvě, které zvládnu uzpívat. Dneska už na to zpívání výšek a křičení nemám.
Když odzpíváte ten koncert, zůstáváte nadále jako host? A chodí za vámi lidi?
Jo, to já tam do konce vydržím. Lidi za mnou chodí. Někdo se chce pozdravit, prohodit pár slov, případně se vyfotit.
Jaký byl rozdíl v hraní mezi počátky a ke konci kapely, popřípadě teď?
Tož tehdy do toho, já nevím, osmdesátého sedmého roku, to byla fůra lidí. Lidi se za námi táhli. Bylo to skvělé. Bylo vidět, že je to baví. Dneska dojdou taky, ale dojde jich méně a je vidět ten věkový rozdíl. Tehdy to byli puberťáci a těsně po puberťáci do pětadvaceti let. No a teď už jsou někteří z nich i důchodci.
Takže byste řekl, že ti lidi…
Zestárli s námi, ano. Mladým lidem to už dnes moc neříká (bigbít, pozn. redakce). Já jím rozumím, ti teď poslouchají rap a jiné věci. Já se tím pádem ani nesnažím, abych se jim nějak na sílu zalíbil. Taky proč, ty čtyři písničky, co na pódiu odkokrhám, to nemůžu chtít nějaký úspěch.
Jaké to bývalo dřív, když jste začínali a bývali mladí kluci, s fanynkami? Toužily po vás? Sbližovali jste se s nimi?
No jistě. Později se z nich staly naše manželky.
Snažily se některé fanynky o vaši přízeň i přesto, že jste byli ženatí?
Tehdy jo, když jsme začínali. Později ještě některé fanynky měly snahu, ale my jsme věděli, že to není pro nás.
Jak jste se seznámil se svojí manželkou?
Já jsem byl na vojně, a v Hradišti tehdy hrála kapela Bodláci a zpíval tam Ivan Tvrďa, kterého jsem já neznal. On, podle pověsti, znal mě. Vojna se mi už pomalu blížila ke konci, a já přijel nějak v čase, kdy hráli, na dovolenou domů. Když jsem šel po městě, tak Ivanovi někdo ukázal, že jsem to já, a on mě odchytl se slovy, že jsem slavný. Já jsem mu říkal, že slavný nejsem. Tehdy před vojnou jsme měli spíše takové úpadkové kapely, které moc dlouho nevydržely, takže snad ani nebylo možné se jakkoli proslavit. Každopádně jsme se hned skamarádili a šli spolu po městě dál a obhlíželi ženské. On byl Tvrďa strašně na holky. Ale šíleně, to si ani nedovedeš představit. No a jak jsme se po těch děvčatech dívali, tak mu na jednu ukazuju a říkám: „Tahle se mně líbí! To je pěkná holka!“ No a on mi říká: „Tak já ti ju donesu.“ A opravdu, večer, když jsem byl ve svém vigvamu, tak se najednou otevřely dveře a v nich stál Ivan s tou holkou hozenou přes rameno. Opravdu ji ke mně dovlekl, a já si ji nějaký čas na to vzal.
Jak dlouho jste byli svoji?
Od sedmdesátého prvního roku, kdy jsme se seznámili, až do její smrti. To bylo v roce 2010.
Když jste přišel o svou choť, našel jste přítelkyni. Byla to taky fanynka?
Ne, vůbec. Ta nás pomalu neznala, ona na nás nechodila. Ale její manžel, ten na nás chodil, ten nás měl velice rád.
Jak probíhalo seznámení se s přítelkyní? Co první rande?
Ani to nebylo rande. Spíše jsme si vyprávěli o svých bývalých. Jí taky umřel manžel, zrovna v tu dobu, na stejnou diagnózu, jako mě má žena. A tak jsme si o nich vyprávěli, a to naše povídání se tak vleklo několik měsíců. Byli jsme spřízněné duše.
Řekl byste, že ona byla druhá míza k tomu, abyste se vrátil k muzice?
Ne, to bylo na mně. Chtěl jsem udělat radost tomu doktorovi Smělíkovi a těm muzikantům, a tak jsem si říkal, proč ne, pár písniček odkokrhám, a když to bude veliká ostuda, tak budu dělat, že to nejsem já (hlasitý smích).
Užíváte si ty koncerty stejně jako kdysi?
Když jsem na pódiu a jde to a netrápím se skrze ten krk a hlasivky, tak jo. Protože někdy se trápím, zvlášť poslední dvě písničky, to už melu z posledního. Ale dokud se netrápím a vidím, že to šlape, hudba za mnou šlape, a má to drive, tak si to užívám stejně jako kdysi.
Na koncertech si vždycky notujete s mikrofonem a pošlapáváte si nohou. Udržujete si tak jako ostatní rytmus a doby?
Tak zaprvé jedu s tou kapelou. Když nezpívám, a je tam zrovna sólo, tak si sólo přehrávám a přezpívávám v hlavě. Já vlastně hraju, i když nezpívám. I když nehraju na kytaru, tak hraju.
