Klára Jarošová 
Sv. Martin se narodil okolo roku 316 v Sabarii (dnešní Maďarsko), kde se jeho otec usadil po ukončení služby římského důstojníka. Od dětství byl Martin veden ke křesťanství a už v chlapeckém věku se toužil stát poustevníkem. Otec chtěl však pro syna stejný život, jaký měl on sám, a tak jej v patnácti letech přihlásil do galské armády. Martinovi se v ní vedlo dobře a brzy byl jmenován důstojníkem.
Rozpůlený plášť
Když se jednoho večera Martin vracel do vojenského tábora ve francouzském Amiensu, u bran ho zastavil stroze oděný žebrák a prosil o almužnu. Martin u sebe neměl ani peníze, ani jídlo, kterým by žebráka obdaroval, a tak se rozhodl pomoci mu jinak. Svlékl si důstojnický plášť a mečem ho rozsekl na dvě části. Jednu z nich si nechal a druhou daroval promrzlému žebrákovi.
Legenda praví, že následující noc uviděl Martin Ježíše oblečeného v plášti, o který se předešlý den rozdělil, jak říká andělům: „Tímto pláštěm mě oděl Martin, který je teprve na cestě ke křtu.“ Tato scéna byla později spojována s pasáží Matoušova evangelia: „Cokoli jste udělali pro nejmenšího z mých bratrů, pro mne jste udělali.“ Martina zážitek zasáhl natolik, že se dal brzy po něm pokřtít a opustil vojenskou službu, která podle něj nešla s vírou sloučit.
Poustevník i biskup
Dětské přání stát se poustevníkem se Martinovi přece jen splnilo. Po návratu do rodné krajiny ho ariánští biskupové jako misionáře vyhnali, a tak si o pár let později zřídil v Ligugé poustevnu. Ta byla časem přestavěna na první galský klášter, který ve francouzské obci stojí dodnes.
Roku 371 si zvolil lid Martina novým biskupem diecéze Tours a v biskupském úřadu světec setrval 30 let, až do své smrti. Osmdesátiletý biskup zemřel 8. listopadu 397 v Candes.
Zvyky a tradice
Kromě tradice svatomartinských průvodů, které se u nás pojí hlavně s lampióny, se s 11. listopadem vážou i další zvyky, mezi nimiž první místo samozřejmě zaujímá tradiční svatomartinská husa, která se podle některých receptů má péct až 13 hodin. V tom, proč ze všech druhů ptactva jedí lidé na sv. Martina zrovna husu, se zdroje rozcházejí. Podle některých legend se sv. Martin skrýval mezi husami, když ze skromnosti nechtěl být jmenován biskupem, podle jiných husí kejhání rušilo bohoslužby. Tak či tak, v předvečer svátku se členové rodin nebo přátelé scházeli, aby společně povečeřeli husu s pečivem. Tento pokrm měl být poslední pečení před adventním šestitýdenním postem.
V některých zemích doposud přetrvává také tradice svatomartinského ohně. Pro zemědělce znamenal sv. Martin začátek hospodářského roku, a tak přijímali nové pomocníky, vypláceli mzdy nebo platili daně.
Znázorňování
Sv. Martina bývá nejčastěji zobrazován právě v situaci, kdy se dělí s žebrákem o svůj plášť. Oblíbeným motivem je také zjevení Ježíše, méně často pak můžeme vidět Martina při konání zázraků. Kromě vojáků, jezdců, koní a podkovářů je sv. Martin patronem zajatců, abstinentů, žebráků, krejčích či mlynářů. Věřící se ke sv. Martinovi obraceli v modlitbách proti vyrážce, hadímu uštknutí a s prosbou o dobrou úrodu.
