Jonáš Maixner 
Říká se, že COP26 byl nejdůležitější COP ze všech, dokonce důležitější než COP 21 v Paříži. Proč si myslíte, že tomu tak je? Přineslo to něco nového?
Myslím, že to nepřineslo v zásadě nic nového. Čím dál víc poznáváme, že nám teče do bot a nemáme moc času, než se začne dít něco vážného. Kdybych šel trochu do historie, tak hodně důležitá byla konference v roce 1997. Tam jsme se v tzv. Kjótském protokolu zavázali, že globálně snížíme emise CO2 a dalších skleníkových plynů o 5,2 %. Následně proběhla spíše neúspěšná konference v Kodani v roce 2009. Oproti Kodani byla relativně úspěšná konference v Paříži v roce 2015. Zde byl přijatý závazek, že se nesmí zvednout do konce století globální teplota o více než 2 stupně Celsia, pokud možno maximálně jen o 1,5 stupně.
Myslím, že konference v Glasgow se vyznačovala tím, že politici byli pod tlakem veřejnosti, aby se už opravdu začalo něco dělat. Proto byly přijaty celkem ambiciózní závazky. Druhá věc je, co z nich se podaří prosadit, nebo udělat. Uvidíme za devět let, jestli se například podaří dosáhnout snížení emisí o 50 %. Pak za necelých třicet let bude jasné, jestli bylo v lidských silách dosáhnout uhlíkové, obecněji klimatické, neutrality. Prozatím platí, že každoročně nám emise skleníkových plynů narůstají o dvě procenta. K dosažení závazků bychom museli naopak každý rok emise o sedm procent snižovat.
Myslíte si, že měl covid nějaký vliv na globální oteplování, popřípadě postoje státu?
To nedokážu dobře zhodnotit. Covid je samozřejmě neštěstí, se kterým jsme nepočítali. Ale i před covidem řada odborníků tvrdila, že dříve či později se nějaká pandemie objeví. Nebylo otázkou jestli, ale kdy. Je to těžké pro celý svět, ale musíme se s tím vypořádat. Celkově nám covid samozřejmě velmi uškodil a stále škodí. Nicméně co se týče míry znečištění životního prostředí, paradoxně nám dočasně trochu pomohl. Celá řada hospodářských odvětví byla utlumena.
V různých koutech světa existují rozličné priority a názory. Stejně se ale velmoci jako USA a Čína dohodly na vzájemné spolupráci. Jak si myslíte, že bude spolupráce mezi těmito rozdílnými stranami vypadat?
Opět, těžko odhadovat. Vy jste se ptal na Čínu a USA. To jsou samozřejmě dva soupeři, kteří budou bojovat o dominantní postavení ve světě. Čína se dere nahoru, Spojené státy ztrácí vůli udržet si svoje výsadní postavení. Jsou utopeny ve vlastních problémech zadlužení, kulturních válek a podobně. Vůči dlouhodobé efektivní spolupráci USA a Číny jsem spíše skeptický. V Glasgow deklarovali, že v oblasti ochrany klimatu chtějí spolupracovat. Uvidíme, jaká bude realita.
COP26 jako první označila fosilní paliva jako hlavní zdroj problémů a nařizují jejich omezování. Nebylo něco takového nasnadě už dříve?
O tom se mluví už přes 50 let. Bohužel od identifikace problému k nápravě často uběhne velmi dlouhá doba, v tomto případě se jedná nejméně o půl století. Nicméně nyní se opravdu začíná výrazně měnit názor na fosilní paliva. Čím dříve se závislosti na nich zbavíme, tím lépe. Transformace o odklon od fosilních paliv však nebude jednoduchý proces, dosud globálně získáváme 85 % energie z fosilních paliv.
Nejdříve přijde odklon od uhlí. Vláda České republiky zatím prosazuje rok 2038, to je však pozdě. Nevládní organizace mluví o roku 2030, nakonec bude možná pravdou nějaký kompromis mezi těmito dvěma daty. Na druhém místě bude ropa. Tam to bude bolestivější proces, protože na využívání ropy jsme závislí jako narkoman na své droze. Navíc státy vyvážející ropu by přišly o astronomické zisky, takže udělají vše pro to, aby tento proces zpomalovaly. Na třetím místě je plyn, který je z uvedených zdrojů nejméně škodlivý.
Dříve nebo později se však budeme muset naučit žít bez fosilních paliv. Měli bychom si vystačit s energií ze Slunce stejně, jako to vidíme v přírodních ekosystémech. Fosilní paliva na naší Zemi vznikala pět set milionů let. My takto akumulovaný uhlík vracíme do atmosféry posledních 200 let, od počátků průmyslové revoluce. Z toho i laik odvodí, že je něco špatně.
A co poslední změna v rozhodnutí Indie a Číny o snižování užití uhlí namísto úplného zrušení?
Čína řekla, že chce být neutrální do roku 2060 a Indie dokonce do roku 2070. Chtějí ve spalování uhlí pokračovat, dokonce obě země staví nové uhelné elektrárny. A pokud investujete do elektrárny velké peníze, nezrušíte ji pozítří. Chcete, aby se vám investice vrátily. Čína prohlásila, že chce být uhlíkově neutrální v roce 2060, což je z našeho pohledu příliš pozdě. Navíc tvrdí, že nejméně do roku 2030 bude svoje emise navyšovat. Čína je velmi ambiciozní, chce se industralizovat, chce zbohatnout, ale snižovat emise chtějí nejdříve za deset let. Je to podobné, jako kdyby kapitán na Titaniku po spatření ledovce prohlásil, že nějakou dobu ještě bude zvyšovat rychlost a teprve poté začne brzdit. Netvrdím, že je Čína padouchem, který pro vlastní prosperitu zničí svět. Jen se asi zatím neztotožňují s tím, jak vážnému problému čelíme. Chtějí zbohatnout, stát se supervelmocí a pak teprve se soustředit na další cíle. Bohužel na to doplatíme všichni.
Existují odhady, kam globální oteplování směřuje. Chtěl bych se tedy zeptat, co si myslíte o těchto vizích a jaké mohou být dopady v případě, že by se dohodnuté snižování emisí nepodařilo prosadit?
Mnoho lidí nutnost změny popíralo. Buď tomu nevěřili, nebo to prostě nebylo v jejich zájmu. Dnešní simulační modely jsou sice velmi sofistikované, přesto žijeme a budeme žít ve velké míře nejistoty co a za jakých podmínek se stane. Vemte si třeba jenom předpověď počasí na několik dní dopředu. Míra nejistoty předpovědi je značná. A tady se bavíme o změně klimatu v řádu let, desetiletí a staletí. I kdyby se nám podařilo dodržet to zvýšení maximální teploty jen o 1,5 stupňů od počátku průmyslové éry, a to se určitě nepodaří, tak to stále neznamená, že je vše v pořádku. Od začátku industriální éry se teplota globálně zvýšila již o 1,2 stupně.
Jaké mohou být dopady v případě, že by se regulace nepodařilo udržet?
Prokazatelně jsou se změnou klimatu již dnes spojeny věci, které se nám nelíbí-záplavy, intenzívnější a častější hurikány, tornáda v místech, kde dříve byla neznámým pojmem, periodická období sucha apod. Čím méně budeme v preventivních opatřeních důslední, tím intenzívnější budou negativní změny. Podle současných trendů odhaduji, že směřujeme ke zvýšení globální teploty na konci století nikoliv o 1,5 až 2 stupně, ale spíše o 3 až 4 stupně. Proto si myslím, že konference v Glasgow byla důležitá. Snad nám pomohla uvědomit si naléhavost problému. Příští konference se uskuteční za rok v Káhiře. Tam se ukáže, jestli nadále budeme jen slibovat a oddalovat řešení problému, nebo začneme něco reálně dělat.
COP26 označila téma zachování přírody jako jeden z nejzákladnějších pilířů k zabránění zvýšení globální teploty nad 1,5°C. V jakých ohledech si myslíte, že je to důležité?
Trápí mě, že se státy světa zavázaly, že do roku 2030 změníme globální odlesňování na zalesňování. Nyní každoročně zničíme 260 000 km2. To je dvojnásobná rozloha bývalého Československa. Jsem zvědavý, jak chceme za 9 let tento trend zvrátit. Zároveň jsme se zavázali, že celosvětově snížíme emise metanu do roku 2030 o třetinu. To je sice hezké, ale hlavní problém je s metanem, který se uvolňuje z tajícího permafrostu v tundře. A s tím nedokážeme udělat nic. Je to proces, který už probíhá a bude nabývat na intenzitě.
Jak si myslíte, že se bude řešit problém chudých států?
To je těžká otázka. Členské státy OECD dnes poskytují chudým zemím rozvojovou pomoc ve výši zhruba 140 miliard dolarů ročně. Už na konferenci v Kodani rozvinuté země slíbily další pomoc na boj s klimatickou změnou ve výši 100 miliard dolarů ročně. To se ale zatím nestalo, nicméně po Glasgow bude tento závazek asi splněn. Jedná se však o sdílenou odpovědnost rozvinutých a rozvojových zemí. Protože vlády v chudých rozvojových zemích jsou často zkorumpované a neefektivní, nemohou dostat bianco šek na stovky miliard dolarů. Velkým poučením je pro nás vývoj v Afghánistánu v posledních dvaceti letech. Západní země tam utratily 2200 miliard dolarů a výsledek si dnes může každý vyhodnotit sám.
A co tedy osobně v tomhle ohledu považujete za nejlepší řešení?
Na co bych nyní dost sázel je Green Deal. Já si myslím, že i když to bude těžká cesta, tak bychom se o ní měli alespoň pokusit. Když už jsme prošili cestu industrializace, tak my můžeme ostatním zemím a regionům ukázat cestu deindustralizace. Nebo tedy nějákého nového rozvoje, který bude více udržitelný. Což je možná důležitější než stamiliardy, které budeme někam posílat a budou z větší části pravděpodobně jenom zneužité.
Dle mého názoru jsme dost bohatí na to abychom peníze i poskytovali, ale v Kodani bylo řečeno, že rozvojové země potřebují 100 miliard ročně, teď v Glasgow řekli že potřebují 1006 miliard. Což je naprosto nereálné, protože jim to jednak nikdo nedá a i kdyby dal, tak je nemají schopnost využít. Každopádně bych se nezříkal pomoci, ať už technologické nebo finanční, ale myslím si, že pokud v současné době Evropa a západní svět může něco udělat, tak pokusit se projít cestu nějáké udržitelné budoucnosti. Něco takového je reálně možné. Evropa může světu nejvíce pomoc a možná, i vynahradit, že v rámci industralizace jsme poškodili životní prostředí a teď je na nás, abychom byli první, kdo se pokusí i nápravu.
Téma staveb a budování infrastruktury bylo na konferenci velice důležité. Už nyní víme o různých regulacích ve stavební politice. Jak se k tomuto stavíte?
Množství betonu a dalších stavebních materiálů, které spotřebováváme, je obrovské. Přitom například výroba cementu je jedna z nejhorších, co se emisí týče. Dnes žije na planetě 8 miliard lidí. Člověk je jediný živočich, který nemá nepřítele kromě sebe sama. Biologicky vzato jsme nesmírně úspěšný, adaptabilní a agresivní živočišný druh, který v přírodě nemá soupeře. Nárůst počtu obyvatel je fascinující. V roce 1960 nás byly 3 miliardy, dnes je to 8 miliard. To znamená obrovské nároky na zdroje planety. To je také jedním z důvodů, proč neustále budujeme infrastrukturu, včetně měst. Dnes žije ve městech něco přes 50 % lidí, v roce 2050 to budou již dvě třetiny. Města v současnosti pokrývají 3 až 4 % plochy pevniny. Kdybychom nebydleli ve městech, zábor půdy a nároky na prostor i přírodní zdroje by byl mnohem vyšší.
Ale když se budeme koncentrovat do měst, tak tu přírodu budeme stejně využívat, je to tedy dobře?
Myslím, že je nás na zemi prostě mnoho a snad platí, že méně škody napácháme, když se osídlení bude koncentrovat do měst. Zajímavé příklady dlouhodobě téměř udržitelného rozvoje měst můžeme vidět v německém Freiburgu, nebo z rozvojových zemí např. v brazilské Curitibě. Existují různé smlouvy ohledně technologií a inovací. Například USA a Indie se dohodly, že sníží uhlík vyprodukovaný výrobou oceli a cementu. Vidíte v těchto techologiiích budoucnost? Věda a technologie nám v minulosti velmi pomohly ze zdánlivě beznadějných situací. Obrovskou výhodou člověka je schopnost tvořit. Měl by zde ale platit tzv. princip předběžné opatrnosti. Tedy když přesně nevíme, co může nastat, počítejme raději s horší variantou a podle toho preventivně jednejme.
A jak se stavíte k možnosti elektrifikované dopravy? Může nám pomoci?
Myslím si, že ano, má budoucnost. Jestli ale už v roce 2035 přejdeme na plnou elektromobilitu, tím si nejsem jistý. Nicméně spalovací motory dříve či později skončí. Pro automobilové koncerny to dnes není jednoduché strategické rozhodování. Můžete vsadit na plnou elektromobilitu, nebo na vodík jako perspektivní palivo, nebo na hybridní pohon vozidel, případně na něco jiného. Když se rozhodnete správně, můžete zajistit své firmě dlouhodobou prosperitu, když se rozhodnete špatně, může to být vaše poslední strategické rozhodnutí před úpadkem.
Co si myslíte o mladých aktivistech? Myslíte si, že se do té budoucnosti dostanou se stejnou vervou a budou stejným stylem vládnout?
Je jasné, že dnešní mladí lidé budou za nějakých 25 let řídit tuto společnost. Je dobře, že je v otázce změny klimatu hodně mladých lidí aktivních, nejsou lhostejní. Dnes celkem přirozeně hlavně hrají roli tzv. rebelů. Nicméně ke změně potřebujete nejen rebely, kteří upozorňují na problém, ale také reformátory, kteří jsou schopni formulovat alternativní scénáře vývoje. Bez spolupráce rebelů a reformátorů se neobejdeme. Jinak řečeno: nestačí jen kritizovat to, co nechci, ale být schopen také formulovat co chci a jak toho hodlám dosáhnout.
A jaké je vaše celkové zhodnocení COP26?
Myslím, že byla dobrá vůle se dohodnout. Nicméně některé země do toho ve větší či menší míře občas „hodily vidle“. Bohužel je to příklad i České republiky, aspoň pokud budeme soudit podle projevu premiéra Babiše. Ale problematický je postoj i Austrálie, Číny, Ruska, Indie, Saudské Arábie a dalších, kde je až příliš mnoho vlivných skupin zainteresovaných v pokračování využívání fosilních paliv. Velmi kontroverzní a nesnadné je i rozhodování o budoucnosti jaderné energetiky, jako vcelku neemisního zdroje. Do toho se nyní nechci pouštět, jen si ale porovnejme diametrálně rozdílný přístup dvou velmi rozvinutých evropských zemí a sousedů zároveň – Německa a Francie. Klimatická změna je prostě velmi komplexní a složitý problém, který není černobílý a my občas tápeme, jakou cestu zvolit.
