Tereza Brhelová 
Jedna z prvních otázek, která na besedě padla, byla, jak se takový film vlastně rodí. Odpověď je jednoduchá. Scénářem. Ten musí režiséra chytnout za srdce nebo mu sevřít hrdlo. Proto tak často zpracovává počiny svého tatínka – emocionální zážitek při čtení jeho vzpomínek má zajištěný. Přiznal se ale také, že práce s jedním z rodičů není vždy procházka růžovým sadem. Ne tak ani kvůli němu samotnému, nýbrž kvůli dramaturgii, proti jejímž škrtům jeho otec často protestuje. Výměna názorů typu: „Ale takhle to nebylo!“ a „To nikoho nezajímá, táto!“ je proto při tvorbě filmu postaveném na pamětech Zdeňka Svěráka na denním pořádku.
Samotné natáčení Jan Svěrák na besedě přirovnal k vybarvování omalovánek. „Nemůžete se z čista jasna rozhodnout, že ten den chcete točit něco jiného. Zkrátka si vezmete červenou pastelku a nedáte ji z ruky, dokud nemáte všechny červené scény vybarvené,“ vyvsvětlil úspěšný režisér polopatisticky. Stejně jako se nevybarvuje věčně, ani natáčet jednu scénu pořád dokola není dobrý nápad. Režisér prozradil, že se řídí pravidlem pětkrát a dost. „Dobře, jednou jsem to točil čtrnáctkrát, protože holčička byla nesnesitelná,“ přiznal vzápětí.
Obecně ho práce s herci prý občas „nebaví a obtěžuje“. Proto se například rozhodl pro loutkovou pohádku Kuky se vrací. Její protagonisté byli vždy vyspinkaní, bylo jim dobře a nespěchali na večerní představení do divadla. Přesto se opět vyskytl problém s živými herci. Vrhali stíny. Pan režisér ale herce kritizoval pouze z legrace. V průběhu besedy několikrát pozdravil svého „dvorního“ herce Ondřeje Vetchého do kamery a přiznal, jak to má s kritikou svých filmů on. Čte vždy jen první dvě. Když jsou dobré, tak je spokojený. A když jsou špatné, tak se tím také příliš netrápí. Přeci jenom – lépe to neumí.
A jeho rada budoucím filmařům? „Natáčení je jako plavba na lodi. I když si nejsi přesně jistý, kam pluješ, nesmíš pořád měnit kurz. Posádka musí mít totiž pocit, že aspoň někdo ví, co dělá.“
