Tereza Janečková 
Dominiku, letos jste byl na Dakaru poprvé. Jaká byla vaše očekávání a jaký byl následný střet s realitou?
Bál jsem se, že to bude horší. Ale bylo to samozřejmě velice náročné. Na druhou stranu proto, jak to dopadlo, jsou ty pocity pozitivní.
Váš otec jezdí na Dakar už mnoho let, jak tato tradice přešla i na vás?
Taťka jezdil celý život a vždycky mi o tom vyprávěl, svoje zážitky a tak. Bylo to něco famózního a zároveň taky obrovská výzva. Tak jsem to chtěl taky zkusit. Nebral jsem to jako nějaký životní cíl, ale je samozřejmě super, že jsem Dakar mophl zažít n avlastní kůži. Taky to nepřišlo z čista jasna. Já jsem byl u Lopraisů už delší dobu, občas jsem tam přišel pomoct, něco vyvrtat, udělat na autě. Když jsem k nim poslední roky jezdil a dělal repliku auta po Karlovi Lopraisovi, nebo když kluci chtěli připravit auto na Dakar, tak už jsem tušil, že asi něco přijde. A ono to přišlo.
Měl pro vás otec nějaké tipy, rady nebo dokonce varování?
Určitě ano. Na něj musím vždycky dát, protože je v tomhle ostřílený. Radí mi, ať dělám to, co mám dělat, nebo že se s něčím nemám zbytečně tahat. „S pneumatikou se nesmíš bít, na tu si musíš najít taktiku, ať to tam dáš. Pneumatika má totiž 100 kg a ona tě sedře,“ vždycky říkává. A ukázalo se, že je to pravda. Ale hodně věcí jsem si musel taky vybojovat sám. Taťka vlastně jezdíval africký Dakar, americký Dakar, ale saudskoarabský byl pro něj první. Taky to pro něj tedy bylo nové a ne vždycky věděl co a jak.
Jak vypadalo vašich běžných 24 hodin na Dakaru?
Najíst se, zajít si na záchod, vysprchovat se a pracovat. To je všechno. Do toho ještě pár litrů kávy.
Když přijelo auto, jak dlouho vám jeho oprava trvala?
Velmi záleželo na konkrétní etapě. Dakar je velice dlouhý, jde o maratonský závod. My jsme na začátku, po první a druhé etapě, tolik práce neměli. Postupně, čím byl Dakar delší, tím víc auto bylo rozbité a více se muselo opravovat. To znamená, že čas věnovaný opravám se prodlužoval. Když jsme začínali, tak jsme dělali třeba každý den do tří, do čtyř do rána. Ty poslední dny jsme dělali i do šesti do rána. Začínali jsme zpravidla v pět nebo šest hodin odpoledne.
Měli jste vůbec čas auto pořádně zkontrolovat, nebo jste se spíše soustředili na problémy, o kterých vám řekli po dojezdu?
Čas na kontrolu auta byl vždycky stejný, takže se vždycky řešilo to stejné. Auto se nám nikdy nerozbilo tak, že bychom měli čas opravit jen ty kriticky rozbité části. Snažili jsme se vždycky auto dát do takového stavu, že odjíždělo stoprocentně připravené. To se povedlo až na poslední dvě etapy, kdy jsme věděli, že se začaly oddělovat části v nástavbě. To už stoprocentní nebylo, takže jsme nějaké věci i sundávali, protože jsme tomu nevěřili. Samozřejmě byl třeba urvaný blatník nebo něco, takové estetické věci, ale mechanicky bylo všechno v pořádku.
Přesuňme se k samotnému týmu mechaniků. Kolik vás tam bylo a jaká byla atmosféra?
Atmosféra byla dobrá. Samozřejmě někdy, když člověk dělá v noci a něco mu nejde, tak to tam trochu vře, ale vždycky se to dalo nějak zvládnout. Nás mechaniků bylo deset z toho jeden v půlce závodu odjel.
V týmu vás byla většina nováčků, jak jste to vnímal? byla to výhoda či nevýhoda?
Nováčků nás bylo skoro 80 %, takže mi to vůbec nepřišlo. Ale já jsem si řešil svoje a nepřemýšlel nad tím. Auto přijelo, já jsem pod něj skočil, vzal si čelovku a rukavice a dal se do práce, protože ta musela být dobře odvedena. Nic víc mě nezajímalo.
Co Saudská Arábie? Jak jste zvládal změnu prostředí?
Saudská Arábie není zase tak daleko, takže já jsem to vnímal v pohodě. Jinak jsem ze Saudské Arábie ale moc neviděl. Člověk jede v tom tunelu, kdy v noci pracuje, odpoledne nebo ráno se přesouvá třeba šest set kilometrů, takže se snaží spát. Ale moc to nejde, takže sice vnímá cestu, ale jede v nějakém tom tunelu. Nicméně mentalita místních lidí je úplně jiná. Je ale pravda, že jsem tam měl krizi, byl jsem nemocný. Bylo to někde před půlkou, kdy tam řádil nějaký virus a všichni jsme postupně odpadávali. Měli jsme všichni stejné příznaky, brutální kašel a zahlenění. Dva dny jsem trpěl hodně, byl jsem na aulinech a bral je po dvou, až se divím, že jsem to všechno dotáhl do konce.
Měli jste k dispozici doktora?
Měli jsme s sebou takového pána, takového dědečka kořenáře. Měl už sice nějaký věk, ale byl úplně fresh. Moc fajn pán, fyzioterapeut a taky možná šaman. Člověk mu podá ruku a on o něm ví úplně všechno. Vždycky vytáhl nějakou mastičku a vždycky to pomohlo. Já jsem si vykloubil malíček, když jsem spadl, a on mi s ním pobouchal, nějak mi ho chytil a držel a za dvacet minut jsem mohl pracovat. Sám jsem tomu nevěřil. Bohouš Jukl se jmenuje.
Užil jste si arabské kuchyně?
Z té tam bylo plus minus všechno. Arabové ji mají dost specifickou kuchyni a pro mě to byla nová jídla. Týden jsem si to užil a chutnalo mi to, ten další a ten potom už to bylo horší, ale dalo se to. Hodně tam jí kuře, kozy a hlavně rýži. V podstatě to bylo pořád dokola kuře s rýží, ale taky to hodně situují k té evropské kuchyni, mají tam jogurty a všechno možné. Jen vepřové na jidelníčku nenajdete z náboženských důvodů.
Jaké bylo spát skoro tři týdny v jednom autě?
Teď bych řekl, že strašné, ale tehdy mi to tak nepřišlo. Já jsem fungoval v tom koloběhu, kdy jsem byl rád, že spím, mám čas na odpočívání, něco si dám k jídlu. Byl jsem vždy natěšený na tu vlastní práci, na opravování, takže jsem se těšil, až zase přijedou a budeme šroubovat. Vydrželo mi to celou dobu. Teďka řeknu zpětně, že to bylo hrozné, spal jsem na dveřích, na desce, ale tam mi to opravdu nepřišlo.
Váš otec už několikrát jel přímo v kabině, věřil byste si taky?
Asi jo, zkusil bych si to.
Taky jste převážel auto, aby se pak dostalo na Dakar, že ano?
Ano, já jsem jel osobákem, kolega se soupravou. Jeli jsme čtyři dny, protože ta souprava jede pomalu a kamioňáci musí mít po devíti hodinách výkonu pauzu. V Barceloně pak byla technická přejímka, kde se postupně všechna auta vyzvedla. Tam je taková prvotní prohlídka, kde člověku v podstatě řeknou, jestli je to auto vůbec schopné startovat nebo ne, jestli má cenu ho převážet do Saudské Arábie. Pak se udělalo kolečko, kde se nalepily startovací čísla a různé nálepky. Nakonec se to odvezlo do přístavu, kde se všechno naložilo. Druhá prohlídka je pak v Saudské Arábii, kde se řeší i takové ty detaily jako pásy, kukly, kombinézy, které musí být nehořlavé.
Na kolik si přijde takový mechanik na Dakaru?
Záleží, jak bohatý je tým. Záleží také co děláte a jak to dopadne. Je rozdíl, jestli váš vůz nedojede, dojede patnáctý, nebo vyhraje.
Jste spokojený s druhým místem?
Jsem, moc. Já jsem si přál, aby to auto dojelo. Mně bylo jedno, jestli budeme první, druzí, třetí, pátí, nebo desátí. Já jsem chtěl, ať to dojede, ať neodstoupíme.
Přivezl jste si nějaké suvenýry ze Saudské Arábie?
Jasně, několik. Celé rodině jsem koupil čaj, jejich pořádný černý čaj. Z Arábie jsem si samozřejmě nasbíral písek. A přímo z Dakaru jsem si dovezl takový ten pytel, na kterým se sedí. Já jsem si ho ... vypůjčil.
Příští rok ho samozřejmě vrátíte. Tedy. pokud pojedete.
To se neví, ale kdybych dostal tu možnost, tak bych asi jel. S Loprais týmem bych jel určitě, ale s jiným? Určitě záleží podle toho, co přijde a kam mě vítr zavane. Ale momentálně bych asi zůstal u Aleše, s ním bych jel rád.
